Epilog 1/2

20. prosince 2008 v 12:37 | shameless |  Zemřít... a žít navždy
Trvalo to dlouho, ale konečně je tu epilog. Trošku se nám protáhl, takže jsme ho musely rozdělit na dvě části... a radši si pořádně rozmyslete, jestli ho budete číst XD
Tímhle činnost Shameless určitě nekončí. Zaprvé se rozmýšlíme, jestli sem přidáme i různé kravinky, které vznikly během psaní (pohádky, balada, vynechané scény XD), zadruhé nás - doufám oboustranně - společné psaní baví, takže je možné, že ještě něco kratšího vymyslíme :)
Šťastné a veselé vánoce vám přejí Shameless, aka Allishka s warrion.





Proč tady vlastně jsem? Tuhle otázku si Hisoka kladl už poněkolikáté. A už poněkolikáté si s úšklebkem uvědomil, že vlastně neměl na vybranou.
Celé to byl Tsuzukiho nápad, pochopitelně. Horší bylo, že ho v těch jeho šílených plánech výjimečně podporovalo i skoro celé ministerstvo. Nedokázali pochopit, že by bylo lepší nechat ho na pokoji. Alespoň nějakou dobu, aby si zvykl a srovnal si to v hlavě. Jenže Tsuzuki měl na to jiný názor.
Takže teď Hisoka s nevěřícným výrazem sledoval, jak se Watari se smíchem svalil na zem jako hruška, zatímco Tsuzuki zabral jeho židli.
Jako malé děti, pomyslel si Hisoka znechuceně, natáhl se pro talířek vedle sebe a uždibl si kousek dortu. Správně, dortu. Narozeninového. Jeho. Protože právě tohle byl Tsuzukiho úžasný nápad - uspořádat narozeninovou oslavu pro někoho, kdo už je dávno mrtvý. Taková pitomost.
Nohou zastrčil svou prošláplou narozeninovou čepici ještě dále pod stůl, aby na ni Tsuzuki neviděl. Hisoka si ji strhl při první vhodné příležitosti a Tsuzukimu by mohlo být líto, v jakém stavu skončila. On sám měl tu svoji stále ještě na hlavě - právě s ní málem vypíchl Niwovi oko.
Jak dlouho tohle ještě budu muset vydržet? pomyslel si Hisoka téměř zoufale, když viděl, že se židlová chýlí ke konci a ostatní ho nepochybně budou nutit k další "zábavě". Obzvlášť Watari. Hisoka měl podezření, že se blonďatý vědec účastní oslavy tak nadšeně jen kvůli té hromadě jídla zadarmo. A nebo to prostě má v hlavě ještě méně v pořádku, než si Hisoka myslel.
Z neveselých úvah ho vytrhla podávaná sklenice vody. "Na, měl bys zkusit spláchnout ten znechucený výraz, než tě uvidí Tsuzuki. Je mi líto, nebylo v mé moci tomu zabránit."
Hisoka pocítil příliv porozumění a vděčně se na Hideho usmál.
"Nemůžeš za to. Když se Tsu pokouší o něco užitečného, není možné ho zastavit. Za tohle děkuji," přijal sklenici a napil se.
"Nemáš zač," Hide se odmlčel a zadíval se do hloučku kolem židlí. Hisoka sledoval směr jeho pohledu. "Zdá se, že i Omi se baví," poznamenal. Hide neodpověděl, jen se mírně zamračil.
Trapné ticho přerušil Tsuzuki, který se najednou objevil bůhvíodkud. Papírová čepička mu v zápalu hry trochu sklouzla, takže teď byla komicky nakřivo. Dobře ladila k Tsuzukiho širokému úsměvu, když si před Hisokou teatrálně klekl na jedno koleno a zeptal se: "Smím prosit?"
Hisoka vytřeštil oči a střelil vyděšeným pohledem po prvním, kdo byl na ráně - po Hidem. Ten na to nereagoval a upřeně se zadíval na Tsuzukiho.
"Promiň, Tsuzuki. Hisoka mi právě slíbil, že si se mnou dá skleničku. Budeš muset chvíli počkat, pak ti ho vrátím."
Tsuzuki jakoby splaskl, když Hisoka okamžitě přikývl, aby potvrdil Hideho slova. Než ale stihl zareagovat, Hide popadl Hisoku za rameno a odtáhl ho pryč.
O chvíli později si Hisoka v bezpečí baru zhluboka oddechl. "Vážně jsi mě zachránil, Hide. Nevím, jak ti poděkovat."
Hide se pousmál. "Děkovat nemusíš. Je to jen na chvíli, Tsu bude hned zpátky. Víš, jak je neodbytný. A já si tě nemůžu uzurpovat napořád." Úsměv zmizel. "A navíc musím dohlédnout na Omiho."
Hisoka se neptal. Věděl, že mezi Omim a Hidem to má po boji s Murakim k dokonalosti daleko. Ale ani jeden z nich o tom nechtěl mluvit a Hisoka to respektoval. Jen by si přál, aby ostatní respektovali zase jeho.
"Tak běž," věnoval mu Hisoka poslední povzbudivý úsměv a zahleděl se do skleničky. Poslouchal jeho vzdalující se kroky a neubránil se myšlence, že ačkoli Hideho a Omiho vztah zdaleka není ideální, přece jen mají jeden druhého. Můžou se hádat a trápit, ale vždy mají možnost se usmířit, mají se ke komu vracet. Jenže on ne. Už nedostane další šanci...
"Ano, Tsu, už jdu, zatančíme si..." zahučel, když se za jeho zády ozvaly další kroky. Zvedl skleničku ke rtům, aby ji vyprázdnil, ale něčí ruka ho zastavila.
"Promiň, Tsu, ale za střízliva mě tančit ne..."
"Opravdu si se mnou nezatančíš?" Ruka sklouzla a přemístila se na Hisokovu tvář, která se k mluvčímu prudce obrátila už při prvním slově.
"Hiroyo...?" Hisoka to jméno spíš zašeptal než pronesl. To proto, že mu jeho hlasivky vypovídaly službu.
"Tak pojď," naléhal Hiroya, jak se nemohl dočkat, až Hisoku sevře v náručí. Zajel prsty do jeho vlasů a Hisoka sklouzl z židle, jako by byl přitahován nějakou tajemnou silou, ne jen Hiroyovým dotykem.
"Kdy…" Hisoka se nedokázal zeptat; jen položil dlaně na Hiroyova ramena a nechal se odvést na volné prostranství určené za parket, zatímco si někde v koutku mysli uvědomoval hudbu, kterou zřejmě pustil některý ze shinigami. Zbytek jeho pozornosti byl ale plně soustředěn na teplo sálající z Hiroyova těla a tlukot cizího srdce, o tolik pomalejší než u normálního člověka.
"Pšššt," zašeptal mu Hiroya do ucha a přitiskl se k němu tak moc, jak to jen šlo. Když ucítil, že se Hisoka nadechuje, snad aby se pokusil ještě něco říct, položil své rty něžně na ty jeho, aby mu v tom zabránil.
"Nemluv, Hisoko. Takovou dobu jsem se na tohle těšil. Teď nic neříkej."
Hisoka ho poslechl. Tančili a nevšímali si ostatních, kteří postupně registrovali Hiroyovu přítomnost. Hisoka si uvědomil, že mu po tvářích pomalu stékají slzy. A věděl, že Hiroya je ten nejkrásnější dárek, jaký kdy k narozeninám dostal…


* * *


Omi sledoval Hisokův a Hiroyův tanec s neproniknutelným výrazem. Díval se na Hisokovo znovunalezené štěstí a jen se tím utvrzoval ve svém rozhodnutí. To, co si na dnešek naplánoval, také provede.
Díky všeobecnému rozruchu, který vyvolal Hiroyův příchod, se mu podařilo nepozorovaně se vyplížit z místnosti. Ve dveřích se ještě otočil, aby se ujistil, že si ho nikdo nevšiml. Na Hideakim jeho pohled spočinul o chvíli déle než na ostatních.
On byl jediný důvod, proč se ještě pořád držel na pokraji duševní vyrovnanosti. Omi se nejspíš snažil sám sebe přesvědčit, že kvůli Hidemu ještě stojí za to bojovat. Ale ať se snažil sebevíc, bylo mu jasné, že to přece jen musí vzdát. A ačkoli to mohl považovat za určitý druh lásky, nikdy k němu nemohl cítit to, co ke Kaoru. Ani k nikomu jinému. Nemělo smysl se o to pokoušet. Nemohl jen tak zapomenout.
Odtrhl pohled od Hideho a vydal se chodbami do nitra ministerstva. Moc dobře se tu nevyznal, ale věděl, co hledá. Brzy se ocitl v nepříliš používaném křídle budovy a konečně se zastavil u jedněch dveří. Vzal za kliku a přesně jak doufal, bylo odemčeno. Vklouzl dovnitř a pečlivě za sebou zavřel.
V místnosti bylo šero, jen na nedalekém stole poblikával plamínek ohně. Omi přišel blíže a zadíval se do něj. Byl to slaboučce puštěný kahan, který udržoval kapalinu v baňce nad ním ve vyšší teplotě. Když si jeho oči navykly na přítmí, rozeznal spoustu podobných baněk a lahviček všude po místnosti. Přitáhl si židli a posadil se. Přisunul si kahan více k sobě a plamen zesílil. Na chvíli přestal přemýšlet a jen sledoval nepředvídatelné mihotání oranžového ohýnku. Skoro zatoužil si na něj sáhnout, okusit, jaký je to pocit. Povzdechl si a natáhl se pro svíčku, kterou zahlédl poblíž. Zapálil ji a kahan uhasil.
Šero zesílilo, ale na některé věci byl v místnosti stále dostatek světla. Omi vytáhl z kapsy list papíru, rozložil ho a znovu si přečetl jeho obsah. Po tváři mu přelétl podivný výraz. Nejvíc se možná podobal bolestnému úsměvu.
Dopis. V téhle době tak staromódní věc. Ale zároveň skvělý způsob na předávání nepříjemných zpráv. Kaoru, proč jsi odešel? pomyslel si Omi zoufale, ale pak jen potřásl hlavou, aby myšlenku zaplašil. Pečlivě odložil list na stůl a znovu sáhl do kapsy.
Tentokrát vytáhl z kapsy malou lahvičku.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama