24. kapitola - Finále, 1. část

24. listopadu 2008 v 20:34 | shameless |  Zemřít... a žít navždy
Předposlední kapitola. Mám dojem, že v konstrukci románu se tomu říká rozuzlení...? No prostě, většina našich milých bishounenů pohromadě, to je rozhodně třaskavá směs, nemyslíte? První část finále, ta dnešní, je spíš vysvětlovací, na akci si murphyžel (murphydík?) musíte ještě počkat. Ale myslím, že se i tak pobavíte...
Ještě jedna věc. U kapitoly je vložená anketa. Jsme obě velmi zvědavé na její výsledky, takže prosím - hlasujte! Zabere vám to asi tak tři vteřiny a nám to pomůže ukojit zvědavost :) (A nebojte, my si hlásnem taky.)
Enjoy!




Kaoru ležel na posteli a četl si. Muraki mu v poslední době dovolil volný pohyb po celém domě (s výjimkou některých pečlivě zamčených místností). Jedním z pokojů byla i knihovna, která Kaorovi obstarávala dost zábavy na dobu, kdy byl Muraki pryč. Jako třeba teď.
Obrátil na další stránku, ale zarazil se, když zaslechl klapnutí dveří. Překvapilo ho to; takhle brzo se Muraki vracel málokdy. Stalo se snad něco? pomyslel si, ale to už spěchal z pokoje, aby Murakiho přivítal.
Se svým věznitelem se setkal na schodech. Chtěl Murakiho obejmout, ale ten uhnul a nevšímavě kolem něj prošel. "Převleč se," zavrčel místo pozdravu. "Jdeme ven."
Kaoru se za ním nevěřícně díval. Ani když se na něj Muraki otočil, nebyl schopný promluvit. "Neslyšel jsi? Běž se obléct. Hned."
Kaoru se konečně vzpamatoval. "Nemluv se mnou jako s dítětem, buď tak laskav." Muraki podrážděně přimhouřil oči, ale Kaoru ho ignoroval. Vyrazil ke svému pokoji, ale zvědavost mu nedala. "Kam ven?"
"Na procházku," odsekl Muraki. "Vyvenčit tě."
Kaoru se chtěl urazit, ale to už Muraki zmizel ve své pracovně, a tak mu nezbývalo nic jiného, než splnit jeho příkaz a jít se převléct.
Přesto se převlékal pomalu. Považoval to za určitou pomstu za Murakiho chování. Dávno věděl, že provokovat ho se mu nevyplatí, ale stejně si nemohl pomoct. Bezmezně toužil po jeho pozornosti, jíž se mu příliš nedostávalo. Časté Murakiho špatné nálady a ignorování ho deptaly. Toužil po laskavosti, něžnosti... a také toužil po Murakim. Časem zjistil, že tato kombinace je nereálná. Ale doufal dál...
Muraki se neobjevil, ani když už byl Kaoru oblečený. Ten dál nečekal a vydal se vyzvednout svého věznitele v jeho pracovně.
Muraki seděl u svého stolu a skláněl se nad nějakými papíry. Kaoru o sobě nedal vědět, čekal, až si ho Muraki všimne sám. Ten se chvíli mračil na listiny před sebou, pak postřehl pohyb a zvedl hlavu.
"Už jsi hotov," konstatoval a sjel Kaoru kritickým pohledem. Bylo očividné, že si dal záležet. Šaty, které mu Muraki přichystal, na něm vypadaly přímo královsky. Kaoru si jeho pohledu všiml.
"Něco je špatně?" zeptal se a začal se prohlížet, jestli nezahlédne rozepnutý knoflíček nebo přehnutý lem kabátku.
"Ne, vůbec ne. Vypadáš dobře, až příliš dobře, řekl bych," zašklebil se Muraki. Kaoru se pousmál, když uslyšel takový kompliment z jeho úst.
"Jistěže. Nikdy jsem nevyšel z domu, aniž bych vypadal dokonale," prohlásil samolibě. Muraki se ušklíbl ještě více a podíval se opět před sebe.
"Když myslíš... každopádně na tom teď nezáleží. Pokud jsi připraven, je nejvyšší čas, abychom vyrazili."


* * *


Slunce se už klonilo k obzoru a Omi byl čím dál tím netrpělivější. Jistě, bylo hezké stanovit si schůzku za soumraku, ale byl by dal přednost přesnému času. Takhle se musel neustále krotit a připomínat si, že soumrak ještě neskončil a že Muraki určitě přijde včas. A snad s sebou bude mít i Královnu akademie.
Omi byl uvnitř klášterní kaple sám. Ostatní čekali venku, dokonce i Hide, který byl zásadně proti. A který pravděpodobně vrazí dovnitř, jakmile se Muraki objeví. Omi si povzdechl. Jestli bude muset krotit ještě i Nakajimu, možná, že neohlídá vlastní chování. A to by bylo v tomhle případě nežádoucí. Schůzka s Murakim byla asi tak bezpečná jako dostaveníčko s naštvanou kobrou.
Muraki. Co vlastně potřebuje? Co ještě může chtít? Má Kaoru, ten nejcennější poklad ze všech. Tak co ještě…
Z úvah Omiho vyrušil zvuk kroků. Uvědomil si, že zatíná pěsti, a silou vůle se donutil uklidnit se. Dveře se otevřely a dovnitř vstoupil Muraki se svým chladným úsměvem. Sám.
"Lhal jste?" vykřikl Omi okamžitě a v duchu už plánoval, jakým způsobem Murakimu unikne z další nekalé léčky. Muraki se však zastavil hned ve dveřích, což Omiho trochu uklidnilo.
"Kdepak, pane Shichijou. Nelhal jsem. Kaoru je zde se mnou, pokud ovšem utečete, nikdy ho již nespatříte." Rozhlédl se kolem, jako by něco hledal.
"A vy? Kde máte své nohsledy?" Pak na něj vrhl hraně obdivný pohled. "Nebo jste snad hrdinně vyrazil sám vstříc smrtelnému nebezpečí, abyste zachránil milovaného přítele?" Poslední dvě slova pronesl náležitě kysele.
"Nejsem blázen, abych za vámi přišel sám jako posledně. Nemám potřebu prokazovat svou hrdinnost někomu, kdo nehraje fér."
Muraki pozvedl obočí. "Nehraje fér? Ale pane Shichijou! To, že využívám své schopnosti a vědomosti, ze mě ještě nedělá podvodníka. Mám prostě výhodu, za kterou jsem tvrdě zaplatil, a tak jí využívám. Netoužím hrát si na něco, co nejsem. Mimochodem, kde se tedy vaši přítelíčkové skrývají?" Znovu se rozhlédl. Omi se ušklíbl.
"Jsou tam, odkud mohou včas zasáhnout. Snad se nebojíte?"
Muraki nedal najevo žádné rozhořčení nad tím nařčením. "Kdepak, samozřejmě, že se nebojím. Nemohu se dočkat, až se znovu setkám s některými z vašich přátel." V očích se mu zablýsklo.
Omi se nadechoval k odpovědi, ale v tu chvíli do místnosti přesně podle očekávání vešel Hide. Muraki se ušklíbl. "Vypadá to, že už se společnost začíná scházet."
Hide neodpověděl, jen se na Murakiho zamračil a stoupl si několik metrů od nich. Omi byl rád, že se Hide chová rozumně; teď bylo hlavní neztrácet hlavu. "Tak kde je Kaoru?" zeptal se.
"Čeká přede dveřmi. Před těmi druhými dveřmi," dodal Muraki, když zachytil Omiho pohled směrem ke vchodu, kterým vstoupil Hide.
"Proč nejde dovnitř?"
"Chtěl jsem s vámi nejdřív mluvit bez něj," odpověděl Muraki. Omi se zatvářil ostražitě, ale mlčel a čekal, co mu Muraki poví.
"Už když jsem vám psal, řekl jsem, že Kaoru možná nechám jít. Takže až přijde, nebudu mu nijak bránit v hovoru, a pokud během té doby vysloveně řekne, že se se mnou nechce vrátit, pustím ho. Ne okamžitě, to byste mi nejspíš působili víc problémů, než by mi bylo milé, ale pustím. Co tomu říkáte, pane Shichijou?"

Omi se prudce nadechl, jak ho Murakiho návrh zaskočil. To určitě nemyslí vážně, musí lhát… proč by Kaoru najednou pouštěl?
"Dobře," přikývl nakonec.
Muraki se studeně usmál. "Ovšem kdyby se náhodou rozhodl zůstat se mnou, nebudete nám bránit v odchodu," dodal.
"To je nepřípustné," vyhrkl Omi. Muraki ani nehnul brvou.
"A bránit někomu jít tam, kam chce, to není nepřípustné?"
Omi chvíli přemýšlel, ale pak se vzdal. "Ale platí totéž. Musí to vysloveně říct." Muraki kývl na souhlas.
Hide je oba pozoroval s kamenným výrazem. Konečně tu máme velké finále, pomyslel si cynicky, ale přesto se neubránil obavám z toho, co teď přijde. Protože jestli Kaoru odejde, Omimu se zhroutí svět, a jestli zůstane… tak se asi zhroutí svět mně. I když já bych se z toho nejspíš dostal snáz.
Muraki přešel ke dveřím a otevřel je. Dovnitř vstoupil Kaoru a Omi téměř zapomněl dýchat. Kaoru byl ještě krásnější, než si ho pamatoval, a nesl se, jako by mu patřil celý svět. Rozhodně to nevypadalo, že by v poslední době nějak strádal.
Když Kaoru zahlédl Omiho, na tváři se mu rozhostil šťastný úsměv a rychle překonal vzdálenost, která je dělila. Omi ho sevřel v drtivém objetí a Kaoru v tu chvíli vůbec nezajímalo, že Muraki asi nemá moc radost. Stejně tak Omi nezaregistroval Hideho zaťaté pěsti a až přehnaně lhostejný pohled, kterým je sledoval.
Když jejich objetí trvalo příliš dlouho, Muraki si odkašlal. "Kaoru, to by snad stačilo," prohlásil ledově. Hideaki si v tu chvíli uvědomil, že mu Muraki mluví z duše.
Kaoru Omiho pustil, i když trochu neochotně. Zůstal však stát co nejblíž a upřeně se Omimu díval do očí. "Ani nevíš, jak rád tě zase vidím," pronesl tiše svým sametovým hlasem. Pak se zvonivě zasmál. "Muraki mi taky nedopřeje žádnou zábavu…"

Omi ze konečně vzpamatoval ze šoku. Kaoru vypadal skoro jako kdyby s Murakim náhodou jeli kolem a rozhodli se, že se staví u známých. Jako kdyby pro něj jejich shledání znamenalo jen vytržení z nudy… Při tom pomyšlení ho bodlo u srdce.

"Kaoru," otočil se ke svému příteli, "co to má znamenat? Myslel jsem, že tě Muraki drží jako vězně…"
"To je pravda," odpověděl Kaoru.
"Tak proč… nevypadáš tak. Ne že bych tě chtěl vidět spoutaného nebo podobně, ale… teď tě nic nedrží, mohl bys prostě utéct, ne?"
"Slíbil jsem, že to neudělám," odpověděl Kaoru prostě. Omi se zamračil. "Ty něco slibuješ únosci a vrahovi a myslíš to vážně?"
"Omi," Kaoru přimhouřil oči a chvíli to vypadalo, že bude pohledem metat blesky, "zapomínáš, že jsem Saionji. Moje slovo platí." Omi uhnul pohledem a neodpověděl.
Muraki stál trochu stranou a dobře se bavil. Tady, před Shichijouem a Nakajimou, byl Kaoru opět panovačný aristokrat zvyklý na to, že ho všichni poslouchají. Jak se lišil od toho Saionjiho, který se byl ochoten ponížit, jen aby byl Muraki spokojený!
Kaoru pokračoval. "A navíc, i kdybych to neslíbil, neodešel bych. Já… zůstanu s Murakim."
Omi se tvářil nechápavě. Jeho uši vnímaly, co právě Kaoru řekl, ale nebyl schopen to přijmout. Kaoru, kterého se všichni tolik nahledali, jeho Kaoru, se kterým ho pojilo pouto hlubší než moře, tenhle Kaoru nakonec řekne, že zůstane se svým únoscem? To přece nebylo možné!
"Kaoru," zachraptěl, "to nemyslíš vážně. On tě přece unesl. Držel tě zavřeného… nejspíš ti ubližoval. Přece s ním nemůžeš chtít zůstat…"
"Myslím to naprosto vážně, Omi," ujistil ho Kaoru. "Nemyslíš, že jsem dost starý a dost inteligentní na to, abych se dokázal rozhodnout sám?"
"Ale Kaoru…"
"Pane Shichijou," vložil se do hovoru Muraki, "nenapadlo vás, že byste možná měl akceptovat Kaorova přání? Myslím, že to je také součást přátelství…"
"Vy…" zavrčel Omi. "Vy mlčte. Říkáte jen to, co se vám hodí."
Muraki pokrčil rameny. "To dělá většina lidí." Omi po něm šlehl pohledem, ale pak se znovu obrátil ke Kaoru. "Kaoru… já tě prosím…"
Chvíli na sebe jen mlčky hleděli, Omi v očích prosbu, Kaoru smutek. "Omi…" řekl nakonec Kaoru, "víš, co pro mě znamenáš… ale já půjdu za Murakim. Kamkoliv. A ani ty mě nezastavíš."
Omi si bolestně povzdechl. Pořád se odmítal vzdát, ale začínal si uvědomovat, že Kaoru nepřesvědčí. Díval se, jak se Muraki vítězně usmál, přistoupil ke Kaorovi a majetnicky ho chytil kolem pasu. Když se Kaoru k Murakimu přitiskl a zavřel oči, Omi si uvědomil, že prohrál.
Hide z dálky sledoval čím dál skleslejší Omiho postoj a čekal, co se bude dít dál. Muraki se očividně vyžíval v bolesti, kterou Omimu způsoboval svým objetím s Kaoru. Ani se nehnul a vychutnával si jeho utrpení. Hide toho měl pomalu dost. Se vzteklým pohledem namířeným na Kaorův necitelný obličej přistoupil ke svému milenci a nepatrně stiskl jeho ruku ve své.

"Tak doufám, že jste se výborně pobavili," zavrčel směrem dvěma mužům stojícím naproti nim. Muraki se usmál, aby mu dal najevo, že on skutečně ano.
"Jsem ti opravdu vděčný, Kaoru, že jsi se Omimu přišel pochlubit, jak se s tím hajzlem máš dobře. Zřejmě sis myslel, jak se mu uleví, viď? Nejspíš jsi čekal, že se zblázní samou radostí, že jsi šťastný. Obdivuji, jak se dokážeš vcítit do svých přátel. Jestli se takhle vciťuješ i do Murakiho, upřímně se divím, že ještě žiješ." Kaoru se u jeho proslovu tvářil čím dál zahanbeněji.
Omi, jehož výraz přecházel od smutného k vyděšenému, Hideho naléhavě zatahal za rukáv.

"Hide, prosím tě, nech toho," šeptal mu opatrně, jako by se bál, že ho jeho přítel v zápalu rozhořčení uhodí. "Nech ho být. Je to jeho rozhodnutí."
Hide si hlasitě odfrknul, když to uslyšel. "Jistě že je to jeho rozhodnutí. Nic lepšího jsme od něj ani nemohli čekat. Aby naše královna neměla opět něco speciálního, viď? Někteří se můžou zbláznit strachy a on si s ním prostě chce zůstat. Doufám, Omi, že je ti jasné, že tady už nemá cenu se zdržovat."
Omi vrhl další nešťastný pohled směrem ke Kaoru, ale nic neřekl. Místo toho se ozval Muraki.
"Děkuji vám, pane Nakajimo, za váš srdceryvný výstup, nicméně nám všem to zcela jistě stačilo. Nemyslím, že zde jsme schopni ještě něco vyřešit. Proto... se zřejmě budeme muset rozloučit."
"Jistě, Muraki. Jen běžte... jestli si myslíte, že to budete mít tak snadné."
Muraki se ušklíbl, ještě pevněji Kaoru objal a... a nic. Pořád dál stáli na místě a Muraki se začal tvářit trochu nejistě.
"Co se děje?" zašeptal Kaoru do jeho límce. Muraki zvedl ruku a jakoby mimochodem pohladil Kaoru po vlasech.
"Jistě, mohl jsem to očekávat," pronesl Muraki se znovu nalezeným klidem směrem k Omimu a Hideakimu. "To ovšem na věci nic nemění. Odejdeme tak jako tak, ať se pokusíte udělat cokoli."
"To si jenom myslíš, Muraki!" ozval se ledový hlas z druhé strany místnosti.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Morgana Ehran Morgana Ehran | 24. listopadu 2008 v 21:12 | Reagovat

kdybych to už nečetla podotknu, že jsem napjatá jak primeros, ale i tak... úžasné, děvčata"!

2 Leukemie Leukemie | Web | 25. listopadu 2008 v 11:42 | Reagovat

Jak já to jenom do příští kapitoly přežiju? :-D

3 nunu nunu | 25. listopadu 2008 v 17:38 | Reagovat

Holky, holky, doufám, že další kapča bude brzo...! Moc pěkný :-D

4 Melodye Melodye | 25. listopadu 2008 v 18:25 | Reagovat

Určitě víte pro jaký pár jsem hlasovala :) Jinak kapitola bezva :)) jsem tedy zvědavá na tu další :)

5 warrion warrion | Web | 26. listopadu 2008 v 19:33 | Reagovat

All, asi jsme se u Tariho a Jina málo snažily XD

6 Allishka Allishka | 26. listopadu 2008 v 22:14 | Reagovat

Taky si říkám XD XD XD Chudáčci, a přitom jsou tak rozkošní...

7 jun...sss jun...sss | 27. listopadu 2008 v 16:01 | Reagovat

To si mám vybrat jen jeden pár?? To nevím jak udělám zaujali mě skoro všechny (bohužel na omi/hide asi nikdy nepříjdu na chuť ale  i tak se mi tady ten pár celkem líbil) Hide mě tady tím svým prohlášením naštval má Omiho tak může nechat Kaorua s Murakim jít...Kaoru za to nemůže že chce být taky šťastný :) Užasná kapitolka a jsem hodně, opravdu hodně moc zvědavá na další

8 Allishka Allishka | 27. listopadu 2008 v 22:45 | Reagovat

jun mluvíš mi z duše, já páru Omi/Hide asi taky na chuť nepříjdu, zato Kaoru s Murakim, to je to nejlepší, co jsme mohly vymyslet, jen ať spolu hezky zůstanou XD

Pořád mi ale vrtá hlavou, proč Kaoru s Murakim jednoznačně nevedou, vždyť jsem se u nich tak snažila... pche... (ale tak u Jina s Watarim jsem se taky snažila, mno...)

9 warrion warrion | Web | 28. listopadu 2008 v 7:04 | Reagovat

protože Omi Hidem jsou taky skvělá dvojka, i když z toho má Veronika pravděpodobně noční můry XD (ale Kaoru a Muraki jsou úžasný pár, ještěže jsme změnily ten původní plán XD Kaoru si prostě musí vybojovat tu nejdůležitější roli i ve fanfiction XD)

10 warrion warrion | Web | 28. listopadu 2008 v 16:41 | Reagovat

Jo! Už si nepřipadám, jako že jsem je odflákla XD

11 Allishka Allishka | 28. listopadu 2008 v 20:44 | Reagovat

Jo! Kaoru s Murakim vedou XD

12 warrion warrion | Web | 30. listopadu 2008 v 11:22 | Reagovat

ale jen o jeden hlas :p

13 warrion warrion | Web | 12. února 2009 v 21:55 | Reagovat

vedou! Omi a Hide vedou!!! XD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama