21. kapitola - Ručníky

19. října 2008 v 19:29 | shameless |  Zemřít... a žít navždy
Nj, já vím, že už je to dlouho, co jsme nepřidaly... nebyla možnost. Ještě než se pustíte do kapitoly, ráda bych tímto poděkovala Melodyi za krásný nový lay ;)
A teď už kapča. Svým způsobem je taková oddechová... a hlavně se na ni minimálně něktěří určitě těšili ;)
Rating: 18+






Muraki ležel na zádech a zíral do stropu. Jednou rukou objímal Kaoru, který měl hlavu položenou na jeho hrudi a pravidelně oddechoval. Jako věrná ženuška, ušklíbl se Muraki v duchu.
Přesunul se do pohodlnější polohy, ale tak, aby Kaoru neprobudil. Líbil se mu klid, který tu panoval, když jeho vězeň spal. Žádné všetečné dotazy a ukřivděné pohledy. I když na to už si začínal zvykat. Vlastně se mu to na Kaorovi líbilo - ta jeho neústupnost, se kterou chtěl znát odpovědi na svoje otázky. Třeba na tu, co pro Murakiho znamená Oriya.
Přimhouřil oči a začal si spáče majetnicky prohlížet. Vlastně se mu toho na něm líbilo mnohem víc. Kaoru byl jedno z nejkrásnějších uměleckých děl, co kdy Muraki viděl. Bůh - nebo spíš rodiče - si na něm museli dát záležet… a celá tahle dokonalost teď existuje jen pro Murakiho potěšení.
Nejvíc se ale Murakimu líbilo, jak dokázal Kaoru zlomit. Byl si jistý, že tohle hrdé stvoření by bylo ochotno udělat cokoliv jen pro jediný jeho laskavý pohled, pro několik něžných slov. Tenhle panovačný šlechtic, který doma nepochybně komandoval všechny ve svém okolí, netoužil po ničem jiném než po tom, aby mu dal Muraki najevo trochu lásky. To byl úžasný pocit.
Tohle byly věci, které ho vždy napadaly jako první, když o sobě a Kaoru uvažoval. Radost z toho, jak ho dokázal ovládnout, nejen fyzicky, ale také jeho mysl. Přesto stále častěji vyplouvaly na povrch myšlenky, které ho mírně znepokojovaly. Svíravý pocit žárlivosti, když se dozvěděl, že je Kaoru hledán svým přítelem Omim. Podivná bolestná úzkost, když objevil Kaorův pokoj prázdný a myslel si, že je opravdu pryč. Zvláštní spokojenost, kdykoli mu Kaoru dal najevo svou náklonnost. Nebyl na to zvyklý. Jediné, co ho vždy ovládalo, byla touha vlastnit, přání, aby se vše řídilo podle něj. To, co se v něm poslední dobou odehrávalo, se mu příliš nelíbilo. Byl si jistý, že ho to oslabuje. A on vždy chtěl být silný.
"Jsi ďábel, Kaoru," zašeptal tiše. "Jsi nebezpečnější než já a ani o tom nevíš."
"Viď, že jsem," ozval se najednou Kaoru, až se Muraki polekal. Kaoru pomalu otevřel oči a ospale na Murakiho zamrkal. "A jak přesně jsi to myslel?"
"Nijak," odsekl Muraki, mrzutý, že byl přistižen, ani nevěděl při čem. "Proč nespíš?"
"Ale spím," zamumlal Kaoru a zavřel oči.
"No tak už nespi, chci se tě na něco zeptat."
Kaoru se na něj zmateně podíval. "Zeptat se? Na co?"
Muraki zaváhal. "Ale nic," řekl nakonec a obrátil se ke Kaoru zády. "Ještě lež, je moc brzo na vstávání."
Kaoru měl stále zmatený výraz. Muraki se tvářil… naléhavě. Co asi chtěl vědět?
Muraki se zamračil. Proč se vlastně chtěl zeptat? Proč v tu chvíli tak nutně potřeboval vědět, co pro Kaoru znamená? Miluješ mě…
Vztekle si odfrkl. Hlouposti, pomyslel si. Zavřel oči a pokusil se znovu usnout, ale přesně v tu chvíli ucítil, jak ho po rameni hladí jemné prsty. Tichounce si povzdechl. Teď ne. Teď si potřeboval srovnat myšlenky a ne se nechat ještě víc vyvést z rovnováhy… "Nech mě spát, Kaoru," řekl, ale chyběl tomu obvyklý chlad a očekávání absolutní poslušnosti. Možná proto Kaoru nepřestal.
"Muraki," řekl Kaoru potichu, zatímco se přitiskl k jeho zádům. "Co se děje?"
"Nic," řekl Muraki a otočil se, aby na Kaoru viděl. Chvíli mlčeli, ale pak si Muraki znovu povzdechl a zavřel oči. "Nech mě spát," zopakoval.
Kaoru to překvapilo. Muraki byl… jiný. Takhle se nikdy nechoval. Takhle… normálně. Vypadal teď prostě jako doktor unavený po noční směně, který je rád, že je konečně doma. Ne jako únosce a vrah. Kaoru se natáhl, opatrně Murakiho objal a přitiskl ho k sobě. "Spi."
Muraki se nebránil, jen se mu v náručí pohodlně uvelebil a za chvíli začal pravidelně oddechovat. Kaoru ležel s očima otevřenýma a díval se někam do dálky. Tentokrát to bude on, kdo bude vzhůru, zatímco ten druhý bloudí v říši snů…


* * *


Hide se zastavil přede dveřmi a aniž by na cokoli čekal, rázně na ně zaklepal. Když se nic nedělo, zabušil znovu. Že by tady nebyl? pomyslel si a zkusil vzít za kliku. Nebylo zamčeno, takže otevřel a vkročil dovnitř.
"Omi?" zavolal a v tu chvíli mu do zorného pole vstoupila postava jeho spolužáka. Hideho obešlo horko, když si uvědomil, že Omi je v podstatě nahý, jediná věc, která ho trochu skrývala před jeho zrakem, byl malý ručník obtočený kolem pasu. Omi se zarazil a rozpačitě přešlápl.
"Hide? Co tady děláš?" zeptal se nervózně a rozhlédl se, nejspíše uvažoval, jestli by nebylo hloupé někam se schovat.
"Myslel jsem, že bych tě vytáhl někam ven. Poslední dobou jsi neustále zalezlý u počítače kvůli tomu Kazukiho projektu. Procházka, čerstvý vzduch a tak... však víš, co myslím."
Omi se překvapeně usmál a přikývl.
"Jasně, takový odpočinek by se hodil. No, takhle asi nepůjdu, takže tady chvilku počkej, já na sebe jen rychle něco hodím."
Omi zmizel do koupelny, a jak Hide v pokoji osaměl, začaly ho přepadat podivné myšlenky. Pohled na skromně oděného Omiho na něj zapůsobil poněkud překvapivě. Košile u krku mu začala být těsná a najednou mu bylo nepříjemně horko. Nemohl si nalhávat nic jiného - ten pohled ho skutečně rozrušil. Nerozhodně se koukl směrem ke koupelně, jako by skrze zavřené dveře mohl spatřit převlékajícího se Omiho. Skoro ho zklamalo, že skrze dřevo ten obraz neprosvítal. Připlížil se blíže a položil ruku na kliku. Jen na pár vteřin zaváhal, pak však stiskl a potichoučku dveře pootevřel.
Uviděl přesně to, v co doufal. Omi, tentokrát absolutně nahý, stál zády k němu a skláněl se, aby si natáhl trenýrky. Hidemu se rozbušilo srdce. Toto už nebylo provokování, kterým Omiho rád vyváděl z míry. Tato situace vyváděla z míry jeho, více, než by byl kdy ochoten připustit. To tělo, na které právě zíral, ho neskutečně přitahovalo, a jediné, co ho brzdilo, byla obava, jak bude Omi reagovat. Co bylo ještě divnější... neměl strach z odmítnutí, z toho, že bude zraněna jeho hrdost. Bál se, že Omiho vyděsí, že ho od sebe odežene. Uvažoval, jestli ho má oslovit...
"Budeš tam stát ještě dlouho, nebo půjdeš dovnitř?" ozval se Omi, až Hide nadskočil. Vytřeštil oči, když mu došlo, co říká.
"Dej mi chvíli, abych si to rozmyslel," požádal ho Hide s pohledem upřeným na jeho zadek, ale to už za sebou zavíral dveře. Pomalu došel až k Omimu, který se mezitím otočil. Hide nestačil zírat, jak se mu beze studu vystavuje.
"Zahráváš si s ohněm, Shichijou Omi. Abys toho nelitoval."
"Spíš budu litovat tebe. Jestli se okamžitě nesvlékneš, tak za sebe neručím."
Hide potlačil touhu zasténat, jak ho Omiho slova vzrušila.
"Řekni mi, Omi, kdy jsi na tohle změnil názor?" zamumlal, zatímco si rozepínal knoflíky u košile. Omi se ušklíbl.
"Řekněme, že při pohledu na tvůj rozkošný spící obličej se ve mně něco zlomilo," řekl mu Omi tiše do ucha. Hide se zachvěl, když se k němu Omi přiblížil natolik, že málem cítil horkost jeho těla. Zrychlil své svlékání a u posledního knoflíku už byl tak nedočkavý, že jej raději utrhl. Omi ho nenechal sklouznout rukama k zapínání kalhot, místo toho popadl obě jeho zápěstí a zkroutil mu je za záda, čímž se k němu celým tělem přitiskl. Hide nespokojeně zakňoural, zklamalo ho, že ho Omi nenechal zbavit se i kalhot.
Pak na to však docela zapomněl, když ucítil na svých rtech ty Omiho. Zatočila se mu hlava a bleskově se do polibku zapojil.
"Co takhle postel, Omi?" zeptal se Hide ve chvilce, kdy se odtáhl, aby nabral kyslíku. Omi zakroutil hlavou a sáhl Hidemu pod kalhoty.
"Ne, postel je moc daleko," zaskuhral a přitiskl Hideho ke zdi. Pak sáhl vedle něj a otevřel skříňku, ve které byl pečlivě naskládaný vysoký sloupek osušek. Zatáhl za jednu z nich a všechny se sesypaly na hromadu uprostřed koupelny. Hidemu se zablýsklo v očích.
Omi se konečně začal zabývat zipem Hideho kalhot, a když se občas jakoby omylem dotkl přes hrubou látku jeho mužství, Hide tvrdnul čím dál více.
"Tak už dost!" zavrčel Hide, odstrčil Omiho ruce a bleskově se zbavil posledních kousků oblečení. Omi se zapotácel, a tak raději klesl na kolena na rozházené osušky. Hide poklekl k němu a položil ho na zem celým tělem. Pak ulehl na něj a nechal ho nést celou jeho váhu.
"Obávám se, Omi," řekl a věnoval mu vzrušující polibek na krk, "že ses dostal do pasti," další polibek umístěný někam na klíční kost, "ze které už není úniku." Posunul se ještě o kousek níž a vsál do úst Omiho bradavku. "Je ti to jasné?" zamumlal, aniž by se od něj vzdálil, a vibrace z jeho hlasu rozechvěly Omiho po celém těle.
Omi prohrábl Hideho vlasy, aby ho udržel ještě chvíli na místě, kde mu dělal tak dobře. Hide velice ochotně působil Omimu potěšení, po chvíli však zatoužil po vlastní odměně.
Ucpal Omiho ústa polibkem a jeho ruce zabloudily tam, kde si přál být. Vklouzl dovnitř jedním prstem, až se Omi napnul vzrušením. Pomalu se přestával ovládat, hned přidal druhý prst, a čím více s nimi pohyboval, tím více se Omi kroutil a vyrážel ze sebe nesrozumitelné povely.
"To... stačí... prosím. Už můžeš... rychle..." zaznamenal jen Hide. Nepotřeboval to slyšet dvakrát. Strčil ruce pod Omiho zadek a nadzvedl si ho do pohodlné pozice. Pak, aniž by se déle zdržoval, tiskl se k němu blíž a blíž a plynule zajížděl dovnitř. Na chvíli se zastavil, když se mu před očima roztančily hvězdičky. Poslouchal Omiho hlasitý dech a pomalu se začínal obávat, že to moc dlouho nevydrží.
"Hide, prosím... pokračuj. Pohni se..." Hide zaskuhral a přitlačil nadoraz. Pak se na Omiho položil a pokoušel se ovládnout rychle postupující vzrušení. Omi mu to však komplikoval tím, že se sám začal kroutit v bocích a svírat svaly uvnitř svého těla. Nakonec se neovládl a začal rychle přirážet do Omiho úžasného horkého těla.
"Omi, ne... já to... dlouho... zpomal..." skuhral Hide, jak se snažil udržet, aby nepřekročil hranici, ze které už není návratu. Omi ale naopak začal stahovat svaly víc a víc a s Hidem se pomalu začínal točit celý svět. Rychle vsunul ruku mezi jejich těla a pevně sevřel Omiho erekci v dlani. Přejížděl po ní v rytmu přirážení ve snaze dovést Omiho k vrcholu dříve, než bude hotový on sám.
Omi, kterého Hideho snaha ovládat se dováděla k šílenství, ho nenechal se příliš dlouho trápit, když po chvilce s nelidským zakvílením naplnil jeho dlaň svou šťávou. Když to Hide ucítil, zadržel dech a s křečovitým výrazem ve tváři vyslal do Omiho těla na oplátku tu svou. Pak se na něj zhroutil a pokoušel se vydýchat slastný pocit, který obestřel celé jeho tělo a zbavoval ho posledních sil. Poslouchal Omiho prudce bušící srdce a pokoušel se přesvědčit sám sebe, že to, co se mezi nimi právě stalo, nebyl jen pouhý sen.
"Viď, že se mi nezdáš?" toužil se ujistit. Omi se zatřásl, jak v sobě zadržel smích.
"Hlavně se nezačni chovat jak malá puberťačka, prosím tě."
Hide zvedl hlavu a zadíval se Omimu do očí. Tón, kterým mu odpověděl, ho mírně vylekal. Zněl tak, jako by měl z Hideho legraci, nebo se mu to zdálo?
"No a co teď?" zeptal se opatrně. Omi se zatvářil vážně a posunul se po podlaze trochu níž, aby byl přesně v Hideho úrovni. Upřel pohled na jeho obličej a chvíli ho tiše pozoroval. Pak se k němu přitiskl a věnoval mu krátký vášnivý polibek.
"Teď mi dlužíš procházku, Nakajimo Hideaki."
Hide si oddechl a pomohl Omimu vstát, aby mohli oba společně vlézt do sprchy.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 misa737 misa737 | 19. října 2008 v 22:00 | Reagovat

smiem vediet kolko asi bude este kapitol?

2 Allishka Allishka | 19. října 2008 v 22:55 | Reagovat

Smíš to vědět. Budou eště asi přesně 4 kapitoly XD

3 Risu Risu | 22. října 2008 v 19:34 | Reagovat

Svělý! Dávám vám jedničku s hvězdičkou! XD Jen nás plsky nenechte dlouho čekat na další kapitolku. XD

4 Morgana Ehran Morgana Ehran | 22. října 2008 v 21:14 | Reagovat

kirei nee...

5 ...Sax...(...S...) ...Sax...(...S...) | Web | 23. října 2008 v 21:57 | Reagovat

Jsem tu chvilku nebyla a hned tři kapitolky a ještě jedna s věnováním :)

Je to čím dál zajímavější a tenhle díl se mi extra líbil... ^_______^

Už se těším na pokračování :)

6 jun...sss jun...sss | 24. října 2008 v 19:34 | Reagovat

Muraki/Kaoru (nadšená) a zrovna taková pěkná scéna jak vedle sebe leželi (rozplynula se) moc pěkná kapitola obzvlášt část Kaoru/Muraki :)

7 misa737 misa737 | 24. října 2008 v 19:58 | Reagovat

diiiiiiiikiii bo furt cakam cakam aky koniec to bude mat;)

8 Leukemie Leukemie | E-mail | Web | 24. října 2008 v 22:57 | Reagovat

Tak tohle je obvzlášť povedená kapitolka :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama