19. kapitola - Skáčeme ke hvězdám

1. října 2008 v 21:09 | shameless |  Zemřít... a žít navždy
Kdo doskočí nejvýš?




Muraki odešel už před půl hodinou a Kaoru se pomalu začínal nudit. Neměl v této uzavřené místnosti příliš možností se zabavit. Podíval se z okna, ale tak jako vždy neviděl nic jiného než větve stromů a občas nějakou veverku. Vzdychl a obešel pokoj, až se ocitl u dveří. Nevěděl proč, ale vzal za kliku a pokusil se otevřít. Prudce se mu rozbušilo srdce, když dveře povolily a jemu se otevřel výhled na temnou chodbu za nimi. Jak bylo možné, že dveře zůstaly odemčené? Muraki přece vždy myslel na všechno. Nebo že by Kaorovi začal více věřit a trochu zvolnil v opatrnosti?
Kaoru ta myšlenka zahřála u srdce, přesto si nebyl jistý, jestli je to pravda. Muraki byl nedůvěřivý člověk, Kaoru si byl jistý, že by nenechal dveře odemčené schválně. Přesto... obezřetně se zaposlouchal do ticha v domě. Pokud Muraki odešel, trvalo obvykle několik hodin, než se vrátil zpátky. Co kdyby Kaoru... co kdyby si prostě jen tak narychlo protáhl nohy? Byl v té jedné místnosti zavřený už tak dlouho, že neměl tušení, kolik času mezitím uběhlo. Jen se projde a pak se vrátí, Muraki ho najde neškodně sedícího na posteli a nebude mít žádné podezření. Trochu se třásl strachy, přesto však vykročil ven a vydal se neznámou chodbou pryč. Občas nahlédl do dveří, které cestou potkal, ale neměl v úmyslu lézt někam, kde neměl co dělat. Jen se projít, aniž by ho co sedm metrů zastavila zeď. V jednu chvíli však změnil názor. Za prosklenými pootevřenými dveřmi ho totiž upoutala místnost, která vypadala jako Murakiho pracovna. Místo, kde se Muraki nejspíše v domě zdržoval nejčastěji, pokud zrovna nebyl s Kaoru. Toho to tam lákalo, byl zvědavý, co tady Muraki asi dělá. Rozhlédl se a vešel dovnitř.
Uvnitř nebylo na první pohled vůbec nic zajímavého. Obyčejný pracovní stůl, židle, skříně a spousta polic, na kterých byly seřazeny různobarevné pořadače a spousty nudně vypadajících lékařských knih. Kaoru udělal krok zpět, aby zase vycouval, když vtom si všiml dvou rámečků stojících na Murakiho stole. Obešel tedy stůl z druhé strany a zadíval se na fotografie.
Mračil se čím dál více a potlačoval touhu do něčeho praštit. Proč má jeho Muraki na stole fotografie nějakého hezkého cizího muže? Ano, Kaoru musel uznat, že je hezký. Měl dlouhé hladké tmavé vlasy a uhrančivý pohled. Na druhé fotce poznal Kaoru toho samého muže, avšak tady byl nejméně o deset let mladší, a navíc vedle něj stál stejně mladý Muraki a držel ho kolem ramen.
Kaoru byl naštvaný víc, než by býval čekal. Jeho Muraki nesměl... jeho úvahy však přerušilo prudké prásknutí dveřmi, díky kterému Kaoru málem dostal srdeční infarkt. Bledý jako stěna se pomaličku otočil a zahleděl se do očí svému vězniteli. Vztek, který v nich viděl, ho málem poslal do mdlob. Tohle je špatné, stihl si pomyslet, následně však už byl vyzvednut do vzduchu a přiražen ke zdi.
Muraki, funící jako rozzuřený býk, beze slova napřáhl ruku a jeho pěst přistála na Kaorově obličeji. Tomu okamžitě vytryskla krev z nosu a v bolesti se zhroutil k zemi. Muraki se sehnul a sevřel v prstech jeho vlasy. Prudce zatáhl a donutil tím Kaoru, aby se zvedl a šel za ním. Kaoru jen skučel a nezmohl se na jediný protest, jak byl omámený bolestí, šokem a studem. Zklamal ho, naštval... příliš to teď bolelo. Příliš si vyčítal, že nezůstal tam, kde měl.
"Promiň," sykl potichu, ale Muraki ho neslyšel. Došli ke Kaorově pokoji a Muraki s ním prudce smýkl dovnitř. Kaoru přistál na zemi, potlučený a bolavý. Po chvilce zvedl hlavu a podíval se ke dveřím, ve kterých pořád stál Muraki. Stále prudce dýchal a ve tváři měl výraz hlubokého rozhořčení.
"Promiň, Muraki," řekl Kaoru už hlasitěji, načež se zkroutil a rukama si objal tělo. "Prosím... nechtěl jsem..." Tiše vzlykl a pokusil se vstát. Muraki chvíli mlčky pozoroval, jak se Kaoru snaží, pak však ustoupil o krok dozadu a prudce třískl dveřmi. Hlasitý zvuk zamykajícího klíče Kaoru ujistil v tom, že tohle mu Muraki jen tak nezapomene.


* * *


Kaoru ležel na posteli obličejem dolů, aby mu zbylé kapky krve nenatekly do krku. Košili, kterou si svlékl a strčil si ji pod hlavu, měl celou špinavou. Shodil ji na zem a zničeně se přetočil na záda. Jediný, na koho byl naštvaný, byl on sám. Udělal obrovskou pitomost. Zklamal Murakiho důvěru, která už tak nebyla nijak valná. Šíleně ho to mrzelo, protože tohle opravdu nechtěl. Toužil se mu přiblížit, pomoci mu uvědomit si, že nemůže být nikdo jiný, kdo by pro něj byl lepší. Protože Kaoru si byl jistý, že on jediný mu bude navždy oddaný, ať se stane cokoli. A teď to vypadalo, že ho jeho Muraki nejspíše rovnou zabije. Netrpělivě očekával, až Muraki přijde, protože ať se stane cokoli, chtěl vědět, na čem je. Pokud bude třeba, bude žebrat. Udělá všechno, aby mu Muraki odpustil.
Copak se s tebou stalo, hrdý a vznešený Saionji Kaoru? ozval se v jeho hlavě nepříjemný hlásek. Kaoru se sám na sebe zamračil. Než si stačil v duchu něco nepříjemného odseknout, pomalu se otevřely dveře. Kaoru bleskově vyskočil a zadíval se na přicházejícího Murakiho ve snaze zahlédnout v jeho výrazu něco, co by mu napovědělo...
"Sedni si!" řekl Muraki. Kaoru se poslušně posadil a dál na něj s nadějí hleděl. Muraki přišel až k němu a usadil se vedle. Zvedl do vzduchu ruku, ve které držel látkový pytlík. Ten následně přiložil Kaoru na tvář, a on okamžitě poznal, že je naplněný ledem. Položil svou ruku na tu Murakiho a vděčně se na něj usmál.
"Asi budeš mít modřinu," pronesl Muraki věcně. Kaoru přikývl.
"Budu vypadat strašně," povzdechl si umučeně.
"Ale nebudeš. A stejně tě nikdo neuvidí."
"Uvidíš mě ty."
Muraki se zarazil a pak se ušklíbl. "S tím si nedělej starosti." Pak se zatvářil vážněji a stáhl svoji ruku z Kaorova obličeje.
"Poslední dobou jsi mě párkrát zklamal," oznámil mu suše. Kaoru provinile sklonil pohled k zemi.
"Ale..."
"Já vím, že jsi nechtěl utéct. Přesto jsi udělal chybu."
"Už to neudělám, slibuju," pospíšil si Kaoru s odpovědí.
"Vím, že už to neuděláš. Zase tak hloupý nejsi. Ale stejně... dávej si dobrý pozor na své chování. Nejsi v pozici, kdy by sis mohl vyskakovat. Já se pokusím na tohle zapomenout, ale ty si to musíš zasloužit."
Kaoru odložil led vedle sebe a opatrně se k Murakimu přitiskl. Obtočil mu paže kolem trupu a hlavu si položil na jeho rameno.
"Řekni, Muraki... kdo je ten muž na té fotce?" Musel se ovládat, aby jeho hlas zněl klidně. Také se trochu bál Murakiho reakce.
"Tohle je jedna z věcí, kterou si moji přízeň rozhodně nezasloužíš. Zvědavost nestrpím, a už vůbec ne ve věcech, do kterých ti nic není. Navíc, jestli mi budeš dál připomínat, co se dnes stalo..."
"Ne, nebudu. Už neřeknu ani slovo, promiň," uklidňoval ho hned Kaoru. Přesto se v něm rozléval nepříjemný pocit. Kdo si může dovolit být Murakimu tak blízký, že má v rámečku jeho fotku? Na místě, kde se na ni každý den dívá. Proč tam nemá Kaorovu fotku? Měl co dělat, aby se neroztřásl vzteky, místo toho jen zesílil stisk svých rukou v pokusu dotýkat se Murakiho co největší částí svého těla.
"Muraki," zašeptal mu tiše do ucha a rukou vklouzl pod jeho kalhoty. Vzrušeně se zachvěl, když ho stiskl v ruce. "Poslední dobou nejsi ve své kůži," mluvil na něj potichoučku, zatímco se pokoušel přivodit mu pár příjemných pocitů. "Nech mě trochu ti zvednout náladu, no tak..." Muraki se však ani nepohnul, v obličeji stále tentýž kamenný výraz jako před chvílí.
"Co pro tebe znamená Shichijou Omi?" zeptal se po chvilce nebezpečným tónem. Kaoru se polekal a trochu se od Murakiho odsunul.
"Omi? Tedy, proč se na něj ptáš?"
Muraki po něm šlehl pohledem, až se Kaoru zatřásl.
"On je jen kamarád. Známe se od dětství. Prostě... kamarád."
"Tak kamarád, ano?"
Kaoru bodlo u srdce při myšlence na Omiho. Uvidí ho ještě někdy?
"Hm, pokud se ptáš na tohle, tak ano, jen kamarád. Někdo, kdo je vždycky nablízku, aniž by za to něco požadoval. Nikdy jsem s ním nic neměl."
Muraki tiše zavrčel. Kaoru už nic neříkal, protože měl pocit, že by tím ničemu neprospěl. S mírným potěšením, kdy si uvědomil, že Muraki nejspíš trochu žárlí, si dovolil trochu do něj strčit a povalit ho na postel. Muraki si povzdechl.
"Tak tedy do toho, zkus mi zvednout náladu, pokud si tak věříš." A Kaoru si docela věřil.


* * *


Hisoka vstoupil na ošetřovnu se zamračeným výrazem. Co byl Keita (k velké Kazukiho radosti) propuštěn "do domácího ošetřování", udělali si shinigami z této místnosti svůj hlavní stan. Jednak proto, že i Hiroya chtěl vědět, co je v pátrání nového, ale i proto, že tu obvykle nikdo nerušil. Teď Hisoka pohlédl na své dva kolegy sedící na posteli a na Hiroyu, který něco ťukal na počítači, a povzdechl si. Musel jim něco říct a strašně se mu do toho nechtělo.
Konečně se nadechl. "Právě mi volal Gushoshin. Podařilo se jim zjistit, kdo tenkrát zaútočil na Keitu." Vnímal napětí, které jeho slova vyvolala, a tak se to snažil skončit co nejrychleji. "Myslím, že se vám to nebude líbit… byl to Taki Shunsuke."
Hiroya sebou škubl a Niwa se zatvářil zděšeně. Nejhůř to ale, podle očekávání, zapůsobilo na Tsuzukiho. Ten zbledl a ruce se mu začaly třást. Hisoka okamžitě začal vnímat pocit viny, který Tsuzukiho naprosto ovládl.
"Tsu, nech toho," řekl, jak se snažil před tou vlnou emocí uzavřít. "Nemůžeš za to."
"Ale můžu," odpověděl Tsuzuki a jeho zoufalství se ještě prohloubilo. "Měl jsem ho ochránit."
Hisoka se zapotácel. Nedokázal zvládnout Tsuzukiho pocity, které do něj proudily, a Niwův a Hiroyův smutek mu také nepřidal. "Přestaňte," zašeptal, ale věděl, že to nemá cenu. Ještě chvíli se snažil bojovat, ale nešlo to. "Příliš… silné," vyrazil ze sebe nakonec a pak se mu před očima zatmělo a on se složil na podlahu.
"Hisoko!" vykřikl Hiroya a okamžitě k němu přiskočil, aby ho popadl do náruče. "Co se mu stalo?" vrhl na Tsuzukiho spěšný pohled, pak se však znovu sklonil ke svému příteli, aby mu dlaní zkontroloval teplotu. "Má horečku," zamumlal si pro sebe a zvedl ho, načež ho položil na postel. Tsuzuki jako by si teprve uvědomil, že se něco stalo, a pohlédl na ležícího Hisoku. Pak si všiml, že na něj Hiroya upírá vyděšený pohled.
"Klid," ozval se konečně. "Nic mu není."
"Nic mu není?" vykřikl Hiroya a popadl baterku, aby posvítil Hisokovi do jednoho oka. "Tak proč omdlel? Proč se neprobudí?"
Tsuzuki si schoval obličej do dlaní. Niwa si toho všiml a přiskočil k němu, aby ho objal.
"Hisoka jen spí," řekl Tsu konečně. "Bylo tady příliš emocí najednou, asi to nezvládl. Nic mu nehrozí, neměj strach."
Hiroya se zamračil a pak se sklonil, aby přitiskl tvář na Hisokovo čelo.
"Ale on úplně hoří," nedal se Hiroya a vstal, aby otevřel skříňku s léky.
"Myslím, že bys mu neměl nic dávat," ozval se Niwa. Hiroya chtěl protestovat, ale Niwa mu to nedovolil. "Když Tsu říká, že je v pořádku, tak je v pořádku. Ale myslím, že bychom ho pro jistotu měli vzít na ministerstvo… Tsu, jak dlouho bude mimo?"
Tsuzuki ani nevzhlédl, ale nakonec odpověděl. "Může to být i několik dní… to záleží na tom, jak rychle všechny ty emoce zpracuje. Ale na ministerstvo bych ho nebral, opravdu jen spí."
Niwa se zamračil. "I tak. Vezmeme ho tam. Aspoň se budeme moct zeptat Gushoshina na podrobnosti…" nedořekl, když viděl, jak sebou Tsuzuki znovu trhl. "Tsu," zašeptal, "vážně to není tvoje chyba." Tsuzuki jen zavrtěl hlavou.
Ticho prolomil až Hiroya. "Jestli ho vezmete… tam k vám… chci jít taky."
"To není dobrý nápad," řekl Niwa.
"Je jedno, jaký je to nápad. Prostě jdu s Hisokou a hotovo." Chvíli se přeměřovali pohledy, ale pak se Niwa vzdal. "Dobře. Tsuzuki?"
Tsuzuki konečně zvedl hlavu. "Podle mě je to vážně zbytečné, ale když myslíte…" Zatímco si stoupal, Niwa vzal bezvědomého Hisoku do náruče. Požádal Hiroyu, aby se ho chytil, a pak v soustředění zavřel oči stejně jako Tsuzuki. Za chvíli všichni čtyři zmizeli.
Když se objevili na ministerstvu, vyrazil Tsuzuki rovnou na ošetřovnu a Niwa s Hiroyou šli za ním. Cestou mlčeli; co by také měli říkat? Niwa byl docela rád, že nikoho nepotkali - přece jen nevěděl, jak by vysvětlil přítomnost člověka na tomhle místě, a neměl čas nad tím přemýšlet. I když bylo jasné, že minimálně Watari se o tom dozví.
Když vstoupili na ošetřovnu, byla prázdná. Niwa proto uložil Hisoku do postele a pak zavolal Watarimu. "Watari, mohli byste přijít na ošetřovnu? Potřebujeme, aby se někdo podíval na Hisoku… dobře, počkáme." Otočil se k ostatním. "Hned tu budou." Schoval telefon do kapsy a šel si sednou k Tsuzukimu, který měl zase na tváři deprimovaný vraz. Niwa si povzdechl. Tohle bude těžké.
Konečně se dveře znovu otevřely a dovnitř vstoupil Watari. Se slovy "Co se stalo?" se vrhnul k Hisokovi a zatímco ho prohlížel, nechal si vyložit o jeho kolapsu. Nakonec prohlásil, že se opravdu není čeho bát, a Niwa se s povzbudivým výrazem obrátil k Hiroyovi. "Tak vidíš, že bude v pořá…" Nedořekl. Hiroya totiž zíral ke dveřím, ve kterých někdo stál, a jeho výraz se pohyboval někde mezi zděšeným a nevěřícným. "Jine?"
Postava ve dveřích se pohnula a dovnitř vstoupil Jin se stejně překvapeným a vyděšeným výrazem. "Hiroyo?"

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Sia Sia | E-mail | 2. října 2008 v 15:10 | Reagovat

Konečně XD! Omlouvám se, tohle nemá s hodnotným komentářem co dělat, ale po těch snad 14 dnech to bylo první, co mě napadlo... A psát pořád dokola slova chvály, to je stejně stereotypní XD... (Krása :-)!)

2 Allishka Allishka | 2. října 2008 v 17:03 | Reagovat

Já se taky omlouvám, ale to, že to trvalo tak dlouho, za to si můžete sami... My už to připravené máme, ale proč to vkládat, že... Nicméně moc děkuji za chválu:-)

3 jun...sss jun...sss | 2. října 2008 v 18:08 | Reagovat

Tsuzuki mě naštval, zase se obviňuje za něco za co nemůže a teď to kvůli němu schytal i Hisoka by taky mohl na tu jeho empatii brát ohled.

Jsem zvědavá co pěkného si Jin s Hiroyou řeknou :) To musel být šok jsem si ani neuvědomla že by se tam mohli potkat, ale nejvíc se mi líbí pár Muraki/Kaoru sice svého oblíbence lituji  (to bylo : on ho praštil chudinečka můj Kaoru a vražedný pohled směr Muraki) ale mě se líbí Murakiho přístup k němu aspoň Kaoru pozná že ne vždy je po jeho :)

Užasná kapitola já se poníženě přiznám že jsem jedna z těch co si tu kapitolovku tu nadšeně čtou a jen nepíši komentáře (já celkově píšu komentáře nějak hrozně málo)

4 Allishka Allishka | 3. října 2008 v 19:34 | Reagovat

jun: hrozně moc díky za koment, udělal mi radost... navíc když máš oblíbenej pár stejně jako já Kaoru/Muraki *srdíčka v očích* XD

5 Risu Risu | 7. října 2008 v 20:36 | Reagovat

Musím souhlasit se Siou KONEČNĚ XD!!! Hrozně jsem se těšila na další díl a rozhodně mě nezklamal :D Nenecháte nás zase tak dlouho čekat, že ne???! :)  A holky nejste jediné co mají rády pár Kaoru/ Muraki XD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama