17. kapitola - Dravá šelma

7. září 2008 v 21:06 | shameless |  Zemřít... a žít navždy
Tak si smexnem, ne?
Motto kapitoly (citace Allishky): "Jsou to prasáci. Všichni."
Rating: 18+

--------------------------------------------------------------------------------
Dveře na ošetřovnu se rozlétly a dovnitř vletěl Kazuki jako kulový blesk. Už při brzdění se nadechoval, aby se zeptal, jak je Keitovi, ale když zahlédl, v jaké situaci se právě nachází Hiroya, zase vydechl. Doktor totiž seděl na židli a na klíně měl toho mladého vyšetřovatele, který vlastními rty zřejmě zkoumal, zda Hiroya nechodí do práce opilý. A ten nevypadal, že by se mu to nelíbilo.
Když se Hiroya konečně rozhodl vzít Kazukiho přítomnost na vědomí, netvářil se zrovna dvakrát přívětivě. "Kazuki, copak tě neučili, že na dveře se klepe? A taky bys měl brát ohled na to, kde jsi, a nedělat tu takový randál. Nemocní potřebují klid." Kazuki zčervenal, zatímco Hisoka se jen uchechtl a seskočil Hiroyovi z klína.
"Promiňte, netušil jsem..." Kazuki se rozpačitě poškrábal na hlavě. "Tedy, nemohl jsem vědět... vlastně... Kde je Keita?" vyhrkl nakonec. Rozhlédl se a spatřil postel, která byla skrytá za závěsy. Vrhnul se k ní a prudce závěsy rozhrnul. Tiše zaskuhral a odolal touze Keitu obejmout.
"Je hrozně bledý. Bude v pořádku? Co se mu vlastně stalo?" vyzvídal okamžitě a opatrně, aby Keitu neobtěžoval, se posadil na okraj postele. Hiroya, který stál opodál, udělal pár kroků blíž.
"Bude v pořádku, nedělej si starosti. Ztratil dost krve, ale už není v nebezpečí. Má v sobě nějaké léky proti bolesti, proto stále spí."
Kazuki na svého přítele pohlédl a něžně ho pohladil po ruce.
"A jak se to stalo? Do čeho se zase připletl?"
Hiroya vrhl letmý pohled na Hisoku, pak se však znovu zadíval na Kazukiho. "My vlastně ani pořádně nevíme. Vypadá to, že na něj zaútočila nějaká velká šelma, něco jako medvěd, ale…"
"…ještě jsme to nenašli," doplnil ho Hisoka. "Tsuzuki se o to stará. Pravděpodobně to byl opravdu medvěd, nebo mu to bylo aspoň podobné, ale kontaktovali jsme zoo a ti nám řekli, že jim žádné zvíře neuteklo."
"Medvěd?" Kazuki se obrátil ke Keitovi a něžně se usmál. "To jsi celý ty. Jedinkrát za historii akademie se tu objeví nějaké divoké zvíře a zrovna ty se s ním potkáš. Vždycky jsi měl talent na průšvihy. Jenže já tě nemůžu pořád hlídat, víš?" zašeptal.
Hiroya si odkašlal. "Kazuki, myslím, že vás tu necháme chvíli samotné. Hezky se o Keitu starej," pousmál se, "a nezapomeň, že kdyby se náhodou probral, nesmí se moc namáhat. My se ještě vrátíme." Kazuki jen přikývl, a tak Hisoka s Hiroyou odešli.
Když byli dostatečně daleko ode dveří, Hiroya si povzdechl. "Tak ani tu ošetřovnu už nemáme pro sebe. A zrovna jsme byli uprostřed takové příjemné činnosti. Co s tím uděláme?"
"Neptej se, když máš absolutně přesnou představu," ušklíbl se Hisoka. "Dobře, půjdeme ke mně na pokoj… ale jediný podezřelý pohyb a vyhodím tě na chodbu."
"Co všechno jsou 'podezřelé pohyby'?" zeptal se Hiroya s úsměvem.
"To ještě uvidíme."
Někde uprostřed chodby se Hisoka zarazil. "Hiroyo!" zašeptal a přišel k němu blíž. Přitiskl se k němu, cítě, jak se mu prudce rozbušilo srdce. "To mi děláš naschvál? Víš moc dobře, že já vím, na co myslíš..."
Hiroya vzdechl, když ucítil Hisokovo tělo. "Vím, o to jsou ty myšlenky zajímavější."
Hisoka chvíli hleděl do očí svého přítele, pak najednou otevřel ústa a v očích se mu zalesklo. "Och, Hiroyo. Tak tohle bys chtěl?"
Hiroya opět těžce vzdechl, udělal pár kroků a přitiskl Hisoku ke stěně. "Chtěl. A ty? Ty bys to chtěl?"
Nechtěl, napadlo Hisoku jako první. Skoro se vyděsil, jak rychle mu to vytanulo na mysl. Ani nevěděl, proč vlastně. I když... možná, že věděl. Ta představa, že bude dělat s Hiroyou to, co s ním prováděl ten... ten...
"Chtěl," řekl rychle, aby Hiroya nepostřehl jakékoli zaváhání. Otřásl se, když pocítil, jaká vlna vzrušení projela Hiroyovým tělem. Pochyby mizely jako mávnutím kouzelného proutku, zůstával jen chtíč a touha a přání být co nejblíže osobě, kterou si zamiloval v tak krátké době tak neuvěřitelným způsobem, že se mu při tom pomyšlení až točila hlava. Nebo to možná bylo spíš tím, jak slastný pocit prožíval, když se k němu tiskl celým svým tělem.
"No, tak... co tady ještě děláme?" zaskučel Hiroya tiše a odlepil se od Hisoky. Poslední kus chodby zdolali závratnou rychlostí, a jakmile se za nimi zabouchly dveře, Hiroya stáhl Hisoku na zem a položil se na něj.
"Myslím, že tohle už potřebovat nebudeš," zamumlal Hiroya a začal Hisokovi rozepínat knoflíčky košile. Odhalil jeho hruď a Hisoka zcela zřetelně ucítil příliv dalších slastných pocitů, které patřily jak jemu, tak i Hiroyovi.
Tohle přece nemůžu vydržet, pomyslel si Hisoka, když se tlak v jeho rozkroku stupňoval, až byl skoro nesnesitelný. Skoro nedokázal uvěřit, že může v někom vyvolat něco tak silného, a neuvěřitelně ho to uspokojovalo. V okamžiku se rozhodl, že nemůže být pro oba nic dokonalejšího, než když vyvolá v Hiroyovi tu nejvyšší možnou rozkoš. Překulil se na něj a sundal ze sebe rozepnutou košili. Hiroyovi se zalesklo v očích, když pozoroval, jak Hisoka sahá na zapínání svých kalhot a mučivě pomalu si hraje s jejich knoflíčkem. Jakmile byl knoflík z cesty, Hisoka vstal a svádivě zahákl prsty za okraj kalhot, aby je následně stáhl až k zemi. Hiroya se už podruhé mohl přesvědčit, že pod nimi neskrývá žádné spodní prádlo. Přesto ho pohled na nahé tělo překvapil a rozrušil k nepříčetnosti. Vstal, popadl Hisoku kolem pasu a bleskově ho odvlekl k posteli.
"Jak tohle děláš?" zasténal Hiroya do Hisokova ucha. Hisoka věděl moc dobře, o čem mluví. Cítil, jaké pocity Hiroyou zmítají, věděl, co si myslí... Věděl, že ještě nikdy nikdo ho nevzrušil tolik, jako teď on. Zřetelně vnímal Hiroyovo překvapení z toho, že může prožívat něco tak moc intenzivního. Něco, co se ještě nikdy nikomu předtím nepovedlo. Hisoka pocítil bodnutí žárlivosti, když si vzpomněl na Jina. Věděl moc dobře, že Hiroya na něj v tuto chvíli ani na okamžik nepomyslel, přesto mu jeho podoba vytanula na mysli. Rychle ji však potlačil samolibou myšlenkou, že on je pro Hiroyu ten lepší. Ten, kdo mu dokáže dát víc. Pozorně sledoval Hiroyovy myšlenky a věnoval mu každý dotek, po kterém zatoužil, každý polibek, na který si jen vzpomněl, polaskal každé místo na Hiroyově těle, které si o to zažádalo. Hiroya nestíhal reagovat, nestíhal se nadechovat, jak se z jeho úst dral jeden vzdech za druhým, nedokázal ovládat pohyby svého těla, které se snažilo hlavně o to, aby bylo co nejblíže těm něžným rukám, které s ním prováděly divy.
"Hisoko..." zašeptal těžce. Chci tě, prosím... zaslechl Hisoka zbytek prosby v duchu. Také po tom toužil. Tak nehorázně moc, že byl až překvapený. Překvapený, že v tuto zlomovou chvíli nemá absolutně žádný strach ze vzpomínek, které ho trýznily tolik měsíců. Nebál se udělat to, co za chvíli udělá. A to proto, že potkal toho pravého člověka, který ho navždy zbaví všech nočních můr.
Položil se na něj celým tělem a Hiroya mu automaticky obtočil nohy kolem pasu. Oba muži se roztřásli, když se dotkli tam, kde po tom nejvíce toužili. Nebyl to však strach, co otřásalo jejich těly, jen touha, které už nebylo možné odolat.
"Taky tě miluju," odpověděl Hisoka tiše na nevyřčené vyznání a přitiskl své rty na Hiroyovy. V tu samou chvíli přitlačil a opatrně pronikl do Hiroyova těla. Zasténání obou milenců se zařízlo do ticha v místnosti. Hisoka měl pocit, že se musí každou chvíli zbláznit slastí, která vycházela z něj i z toho dokonalého člověka, který se svíjel pod ním a který ani nepotřeboval číst myšlenky, aby věděl, že jeho milenec právě prožívá tu nejúžasnější chvíli ve svém životě. Oba skoro bojovali o to, kdo daruje tomu druhému větší uspokojení, větší kousek sebe sama. Bylo jim naprosto jasné, že už nikdy nikdo nedokáže vymazat tuhle chvíli z jejich života, protože to byla chvíle, kdy navždy spojili svá těla a své duše.
* * *
Omi z ošetřovny odcházel mnohem radši, než čekal. Ta doba, co tu strávil, byla snad nejhorší v jeho životě. Nejen, že za ním Hide už nepřišel (což se dalo čekat), ale ještě ke všemu musel přetrpět Kazukiho návštěvy Keity. Většinou předstíral, že spí, ale nemohl zabránit tomu, aby neslyšel konverzaci, která se odehrávala na druhém konci místnosti. A to bolelo. Navíc ho to nutilo přemýšlet o tom, jaké by to bylo, kdyby tu byl Kaoru. Proto byl hrozně rád, když mu Hiroya konečně dovolil odejít.
Pomalu šel po chodbě a uvědomil si, že se mu vlastně vůbec nechce do kanceláře. Tam na něj čekala jen práce a všudypřítomné známky Kaorovy přítomnosti. Nejradši by se šel projít.
To jsi celý ty, procházet sevečerpři měsíčku a vzdychat, když víš, že ti někdo možná jde po krku…
"Zatraceně, Nakajimo," zavrčel Omi. "Musíš mi znepříjemňovat život, i když tu nejsi?"
Nakonec se přece jen vydal do kanceláře. Jaké však bylo jeho překvapení, když po otevření dveří zahlédl na své židli rozvaleného Hideho. Ten teď vstal a se svým typickým úšklebkem prohlásil: "Slyšel jsem, že tě pustili… tak jsem si řekl, že tu na tebe počkám."
"Jak milé," odvětil Omi, zatímco zavíral dveře. Dával si na čas, aby oddálil chvíli, kdy se bude muset na Hideho podívat. Jeho přítomnost tady nečekal. Nakonec ale nebylo zbytí. "Co potřebuješ?" zeptal se, zatímco přecházel ke stolu, aby se mohl naoko začít probírat hromadou papírů.
"Ale no tak… myslel jsem, že po mně blázníš… Omi." Světlovlasý mladík sebou trhl. "Tak jsem si říkal, že bych tě v té frontě mohl posunout o pár míst dopředu."
"Děkuju, nechci," zmohl se Omi na odpověď. "Nebylo by to fér vůči těm ostatním beznadějně zblázněným studentům."
Hide se krátce zasmál a přiblížil se. "Ale nikdo z těch ostatních mi nedovolil dělat si s nimi, co chci…"
"Nevzpomínám si, že já bych to někdy udělal," odsekl Omi.
"Vážně ne? To je škoda." Hide udělal další krok. Omi měl chuť otočit se a utéct, ale nemohl se před Nakajimou takhle ponížit. Proto jen zůstal stát. Hide se znovu usmál. "A to, že si chci vybrat odměnu, jsi taky zapomněl?"
Tentokrát sebou Omi trhl viditelně. Z Hideho tónu mu bylo jasné, že si tu odměnu chce vybrat v naturáliích. A to odmítal připustit. "Zkus to," řekl neobvykle chladným hlasem.
"Už jednou jsem tě přepral, Shichijou," řekl Hide. "Přeperu tě znova." Udělal ten poslední krok, který je dělil, a zašeptal Omimu do ucha: "Takže by ses radši neměl moc bránit." Pak se sklonil, aby mohl Omiho políbit na krk.
Přesně v tu chvíli se Omiho koleno setkalo s Hideho rozkrokem. Zatímco se Hide snažil vzpamatovat ze šoku a bolesti, Omi se pohrdavě ušklíbl. "To sis vážně myslel, že ti něco dovolím? V tom případě jsi idiot. Zas tak úžasný nejsi…"
Hide se konečně zvedl a i přes bolest se zašklebil svým obvyklým způsobem. "Teď jsi ranil moje city."
"Ty žádné nemáš, Nakajimo," odsekl Omi. "Jdi odsud."
Hide si posunul brýle po nose a místo aby se vydal ke dveřím, vrhl se po Omim. Ten nestihl zareagovat, a tak jen cítil Hideho ruce na svých zápěstích a cizí rty, které útočily na ty jeho. Nedokázal se bránit; když začal automaticky odpovídat, jen koutkem mysli si uvědomoval, co to vlastně dělá.
Konečně ho Hide pustil a vítězně se usmál. "Stejně si to jednou vyberu," prohodil, zatímco odcházel a nechával za sebou zkoprnělého Omiho. Tomu v hlavě zůstávala jen jediná myšlenka: Jak to ten parchant dělá, že vždycky nakonec vyhraje?

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Sia Sia | E-mail | 7. září 2008 v 21:43 | Reagovat

Výborně, výsada prvního komentáře :-). Samozřejmě ji využiju k tomu, abych opět pochválila, hlavně Hide je neodolatelný jako vždy XD. (Motto bych hodnotila jako velmi výstižné... Ovšem není to na škodu, ne XD...?)

2 Yumi Yumi | E-mail | 8. září 2008 v 20:05 | Reagovat

Mňam (mlsně se olizuje) zase jeden pěkě ostrej díl :-D jen tak dál holky.

3 Sanasami Sanasami | E-mail | Web | 8. září 2008 v 20:12 | Reagovat

Och, tak to bolo s u p e r, dokonalé a perfektné a už sa neviem dočkať ďalšej kapitoly ...prosím rýchlo ďalšiu kapitolu

4 ...S... ...S... | 8. září 2008 v 23:45 | Reagovat

...mno, to je celkem zajímavá kombinace těchto dvou anime...

Pěkné, určitě si přijdu přečíst pokračování... :-)

Jen tak dál...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama