13. kapitola - Záchvat

28. července 2008 v 22:00 | shameless |  Zemřít... a žít navždy
My jsme na vás strašně hodné, víte to? Vy si totiž další kapitolu vůbec nezasloužíte. Teda teda, máme my to ale zlobivé čtenářstvo s nechutí k psaní komentářů... No, každopádně, protože obě vaše shameless jsou učinění andělé, rozhodly jsme se vám udělat radost. Za odměnu (nebo snad za trest?) tu máte Murakiho, jak jste ho ještě nezažili a nejspíš už ani nezažijete... Enjoy!
P.S.: K tomu neuvěřitelně OOC místu se dobrovolně přiznává warrion, aby všichni, komu se to nebude líbit, mohli pranýřovat ji a ne Allishku...

Omi a Hide stáli před domem postaveným v klasickém stylu. Podle všeho to bylo sídlo Mibu Oriyi. Místo, kde se možná mohli dozvědět víc o Kaoru a jeho únosci. Nezbývalo, než se dát u pána domu ohlásit… a doufat.
"Jsi připravený, Shichijou?" zeptal se Hide svého společníka. V jeho hlase se ozvalo něco jako starost.Těžko říct, jestli o Omiho, nebo o to, aby následující jednání nepokazili.
Omi přikývl. "Snad se něco dozvíme. Jdeme."
Nechali se zavést k pánovi domu, který v zahradě trénoval kendo. Když přišli, Oriya nejdřív dokončil cvik a pak se k nim teprve obrátil. "Prý jste se mnou chtěli mluvit," začal.
"To je pravda," potvrdil Hide. "Doufali jsme, že bychom od vás mohli získat jistou informaci."
Oriya si ho chvíli podezřívavě prohlížel. "Proč bych měl neznámým lidem dávat nějaké informace?"
Hide se s ním však o něčem takovém odmítal dohadovat. "Jmenuji se Nakajima Hideaki a můj přítel Shichijou Omi. Tak, teď už nejsme neznámí. Hledáme jednoho člověka, kterého byste nejspíš mohl znát. Kazutaka Muraki," vyslovil opatrně a pečlivě sledoval Oriyův výraz ve tváři. Ten ale nedal najevo žádnou reakci. Jen sklouzl pohledem z Hideho na Omiho, který jako by se za něj tak trochu schovával, a pak zase zpátky.
"Proč si myslíte, že bych o něm měl něco vědět?" zeptal se chladně.
"Prostě jsme v to doufali. Doneslo se k nám, že jste byli přáteli v době, kdy jste navštěvovali stejnou školu. Napadlo nás, jestli byste třeba nevěděl, kde se pan Muraki momentálně zdržuje. "
Oriya znovu pohlédl na Omiho, ten se však stále neměl k tomu, aby promluvil.
"I kdybych to věděl, stejně bych vám to neřekl. Pokud Murakimu něco potřebujete, je to váš problém."
"A právě proto, že je to náš problém, jdeme za vámi," nenechal se odbýt Hide. "Logický krok."
"Obávám se, že na vaše logické kroky nemám čas, pane Nakajimo. I kdybych pana Murakiho znal, stejně bych vám nic bližšího nesdělil. Takže pokud nemáte ještě nějaký dotaz…"
"Prosím," ozval se poprvé Omi. "Moc by nám to pomohlo…"
Oriya se na něj upřeně zadíval. Tomu mladíkovi evidentně na Murakiho nalezení hodně záleželo. "Lituji," řekl nakonec. "Nemohu vám pomoci."
Když studenti odešli, pokračoval Oriya ještě chvíli v tréninku. Pak se převlékl, vzal do ruky mobil a vytočil první číslo v seznamu. Na druhém konci linky se brzy ozval známý hlas. "Muraki," řekl Oriya, "mám pro tebe zajímavé novinky…"
* * *
Kaoru ho sledoval celou dobu, co Muraki telefonoval. Nic se ale nedozvěděl, Muraki skoro nepromluvil. Bez většího zájmu čekal, jestli bude hovor nějak komentovat. Co však nečekal, bylo, že se po zavěšení Muraki obrátí přímo na něj.
"Zajímalo by tě, co mi bylo právě oznámeno?" zeptal se a chlad z jeho hlasu přímo čišel. Kaoru se stáhl a zakroutil hlavou.
"Ne? No to máš ale smůlu, protože ti to stejně řeknu." Přistoupil až k němu a bolestivě ho chytil za paži. "Volal mi jeden můj přítel." Kaoru nevěděl, jestli má vnímat záblesk žárlivosti, nebo spíše strach, co mu Muraki řekne. "Je to velmi podivné. Právě před chvílí od něj odešli dva mladí muži, nejspíš studenti. Zřejmě jim velice záleželo na tom, aby mě našli. Není to podezřelé, drahý?" To oslovení na konci zapůsobilo na Kaoru jako bodnutí nožem. I když se Muraki docela ovládal, Kaoru věděl, že je vzteky bez sebe.
"Máš pravdu, je to podezřelé," potvrdil Kaoru opatrně. Nechtěl Murakiho více provokovat. Přesto neubrzdil tok svých myšlenek, které se mu rozběhly hlavou. Dva studenti? Mohli to být někteří jeho spolužáci? Jak by ale přišli na Murakiho? Jak by našli nějakého jeho přítele (to slovo si Kaoru řekl s notnou dávkou rozhořčení)?
"Taky si myslím. Možná ale, že hledali spíš tebe než mě… co myslíš, Kaoru?"
"Nevím." Kaoru se bál. To se mu moc často nestávalo. Obvykle neměl důvod, protože ho bránil Omi. Omi… mohl by být jeden z těch dvou on? Ale kdo by byl ten druhý? Z myšlenek ho vytrhl Murakiho řezavý hlas. "Ale víš." Kaoru se mu podíval do očí a přestože si v tu chvíli uvědomil, že by se měl radši Murakimu klidit z cesty, nebyl schopen se pohnout.
"Víš…" šeptal Muraki, zatímco se pomalu přibližoval. "To se ti u mě tak nelíbí?" zeptal se a chytil Kaoru za zápěstí. Kaoru překvapeně zamrkal. "Hledají tě. To nemůžu dopustit," pokračoval Muraki. "Nenechám tě odejít." Jeho stisk už byl tak silný, že Kaorovi vyhrkly slzy.
"Já za to přece nemůžu, že mě hledají. Jak bych to asi tak způsobil?" odsekl, ale věděl, že jeho slova nebudou mít na Murakiho moc velký účinek. Ne v tomhle stavu.
"To je pravda, za tohle nemůžeš. Ale určitě je znáš. Shichijou a Nakajima." Kaoru sebou trhl. Omi! A... Hide? Uvědomil si svoji chybu, ale už bylo pozdě. "Znáš je!" zasyčel Muraki a prudce si Kaoru přitáhl k sobě. "Jak často na ně myslíš? Jak často je v duchu voláš, že zjistili, kde jsi? Jak se vůbec opovažuješ? Patříš mně!"
"Já je nevolám! Nevím, jak zjistili, že jsi mě unesl ty…"
"Mlč! Jsi můj! Jestli si myslíš, že tě jen tak přenechám tvým spolužákům, tak se pleteš!" Kaoru radši neříkal nic, jen se snažil nedat nijak najevo bolest, kterou mu Muraki působil svým stiskem, a přestát to šílenství. Když už ne zdravý, tak aspoň živý. "Já neodejdu," zašeptal nakonec. Muraki se zarazil. "Neodejdu," zopakoval Kaoru a vnímal, jak ho ty štíhlé bledé prsty pomalu pouští a jak z Murakiho očí mizí ten šílený lesk. "Zůstanu tady," řekl a opatrně Murakiho objal, snaže se ho zklidnit. Ten jen stál, prudce dýchal a nechal se držet. "Budu tu s tebou, Kazutako," mumlal Kaoru pořád dokola a hladil Murakiho po vlasech. Ten nakonec unaveně zavřel oči a téměř neslyšně zašeptal: "Promiň."
"V pořádku," odpověděl Kaoru a políbil ho na čelo.
"Donesu ti nějakou mast na tu ruku," řekl Muraki potichu a vymanil se z Kaorova objetí. Když za ním zapadly dveře, svezl se Kaoru unaveně na zem. Proboha, do čeho jsem se to dostal?
* * *
Kaoru seděl na posteli, zatímco Muraki mu ošetřoval modřiny na ruce. Zdaleka se neomezoval jen na "první pomoc"; do ošetřování útlého zápěstí se zapojily i jeho rty a tak si Kaoru "návštěvu u doktora" vyloženě užíval. Nebyl by to ale Saionji, aby se z jejich nedávné hádky nepokusil něco vyzískat - přestože měl stále ještě plnou hlavu starostí. Proto po chvilce zavrněl: "Možná bys mě jako odškodné mohl pustit třeba na procházku… Když už tu kvůli tobě tak trpím."
"Ani nápad," odvětil Muraki, zatímco se jeho ústa posunovala po Kaorově ruce pořád výš. "Jsi přece zraněný. Musíš zůstat pod lékařským dohledem…"
"Vážně?" Kaoru se zatvářil zkroušeně. "No, když jsem zraněný, tak bych vlastně neměl dělat ani tohle…" Odtáhl ruku, která už se chvíli pohybovala pod páskem Murakiho kalhot, a vstal. "Prohlídka bude až za pár dní, pane doktore…"
"Kaoru…" Muraki se ho pokusil chytit, ale Kaoru se mu vysmekl. Muraki si povzdechl. "Měl jsem tě radši zabít jako Tetsuyu… Ušetřil bych si problémy."
"Počkat." Kaoru rázem přešla rozverná nálada. "Chceš mi tu tvrdit, že jsi zabil Niwu??"
"Co je na tom tak překvapivého? Nebyl mi k ničemu." Muraki už měl zase svůj obvyklý chladný výraz.
"Nebyl ti k ničemu? Tak proč jsi ho, sakra, unášel?! Byl to můj spolužák!" Kaorovy oči se blýskaly rozhořčením a vztekem. "Věděl jsem, že nemáš srdce, ale že nemáš taky rozum…"
"Myslíš, že nemám rozum? Asi ne, když se tu s tebou vůbec vybavuju… Do mých záležitostí ti nic není!"
"Nic mi do nich není? Ale? To tě nenapadlo, že bych třeba chtěl vědět, kdy zabiješ mě? Kdy tě omrzím v posteli, budeš mít dost krve a já už budu jen přítěž?"
Chvilku bylo ticho. "Tebe zabít neplánuju," řekl nakonec Muraki. "Koneckonců, sám jsi mi slíbil, že tu se mnou zůstaneš, pamatuješ?"
"To jsem slíbil ve chvíli, kdy jsem si myslel, že jsi aspoň trochu člověk. Že ti na mně záleží."
"Záleží mi na tobě. Bohužel pro mě." Muraki si povzdechl. "Poslyš, když ti řeknu, proč to všechno dělám, uklidní tě to?"
"Šílíš? Řekneš mi, proč jsi zabil mého spolužáka, a já mám být hned klidný?" Kaoru k němu přistoupil blíž a chytil jeho bradu mezi palec a ukazovák. "Samozřejmě, že mě to uklidní," řekl trochu vlídněji. "Asi jsem blázen, že se tady vůbec vybavuju s šíleným vrahem, ale ano, myslím, že to chci vědět."
Muraki odstrčil jeho ruku ze svého obličeje a pokynul mu, aby se posadil.
"Rozdíl mezi tebou a Tetsuyou byl pouze v krvi. Tedy alespoň zpočátku," dodal, když uviděl Kaorův zamračený pohled. "Když jsem zjistil, že jeho krev není ta, kterou hledám, stal se pro mě bezcenným. A já nemám ve zvyku se zahazovat s bezcennými lidmi. Musel jít z cesty."
Kaoru bylo nepříjemné, jak zapáleně Muraki mluví o chladnokrevné vraždě. Přesto poslouchal dál. Toužil zjistit, jakou cenu má pro Murakiho on.
"Když jsem necelé dva týdny nato unesl tebe, měl jsem štěstí. Našel jsem to, co jsem hledal. Tvoje krev..."
"Počkat!" zarazil ho Kaoru. "Jak to myslíš, necelé dva týdny? To přece není možné."
Muraki se zachmuřil. "Proč by to nebylo možné? Nemohl jsem to udělat dříve, narazil jsem na problémy, které nesnesly odklad. Pak jsem ale..." Zatvářil se vražedně, když ho Kaoru opět přerušil.
"Nemohl jsi Niwu zabít necelé dva týdny před tím, než jsi unesl mě. Vím zcela určitě, že jsem ho viděl maximálně tři dny před tím."
Muraki na něj vrhl podezíravý pohled. "Nemohl jsi se splést?"
Kaoru zakroutil hlavou. "Pokud jsi mě nedržel deset dní v bezvědomí... Viděl jsem ho zcela jasně, jak odcházel z hodiny kenda společně s těmi dvěma novými. Určitě byl živý."
"Dvěma novými?" vyštěkl Muraki okamžitě. Kaoru přikývl.
"Nový učitel a student. Přišli si uprostřed..." přestal mluvit, když si všiml, že Murakiho bledá pokožka získává více a více narůžovělý nádech. To bylo tak neobvyklé, že mu to zabránilo mluvit dále. Muraki vypadal jako sopka před výbuchem, když konečně promluvil.
"Jestli je to opravdu tak... pak nemáš pravdu. Tetsuya Niwa je zcela určitě mrtvý."
"Ale..." Tentokrát byl přerušen Kaoru.
"Vím moc dobře, kdo jsou ti dva. Jsou pro mě jako noční můra. A vypadá to, že jsem si sám stvořil další."
Kaoru absolutně nechápal, o čem Muraki mluví, a tak jen čekal, kdy se dozví něco srozumitelného.
"Shinigami," řekl konečně Muraki zamračeně.
"Shinigami? Ti přece neexistují…"
"Ale existují. Ti dva… určitě se jmenují Asato a Kurosaki, je to tak? Už mi kolikrát zkřížili plány… Asato Tsuzuki… Kvůli němu se teď musím pokusit oživit Sakiho takhle zdlouhavým způsobem!"
"Kdo je Saki?" zeptal se Kaoru zmateně. Nejen, že ho Muraki přesvědčoval, že strážci smrti nejsou jen pohádka, ale navíc sem motal ještě někoho dalšího… moment… říkal "oživit"?
"Saki byl můj nevlastní bratr." Murakiho hlas byl najednou mnohem chladnější a řezavější než obvykle. "Chci ho přivést zpátky mezi živé… abych ho mohl zabít vlastníma rukama. Proto potřebuju tvoji krev." Muraki se podíval z okna a jako by na Kaoru zapomněl. "Musím to udělat… zaprodal jsem svoji duši, abych toho dosáhl. Ti dva mě nemůžou zastavit," dodal spíš pro sebe.
Kaoru seděl mlčky. Z Murakiho výrazu bylo patrné, že svého bratra nenávidí až za hrob. Co mu asi udělal? pomyslel si. Muselo to být něco hodně zlého…
Muraki obrátil pohled zpět na svého společníka. "Ale tebe nezabiju. Na to jsi moc… jedinečný."
"Každý je jedinečný, Muraki. Každý, koho jsi kdy zabil. A co Jin? Toho jsi zabil proč? Jeho krev se ti taky nehodila?"
"Jin? To je kdo?"
"Matsuoka Jin, lékař na akademii."
"Jak víš, že jsem ho zabil?" zeptal se Muraki.
Kaoru se na Murakiho zadíval skoro znechuceně. "Nedělej ze mě idiota. To je naprosto jasné. Tak proč jsi zabil i jeho?"
"Chtěl jsem si ulehčit práci. Potřeboval jsem jisté informace z jeho počítače, proto jsem ho zabil. Pak jsem zjistil, že se k těm datům nedostanu bez hesla. Uznávám, byla to moje chyba. Příliš jsem to nepromyslel. Podle seznamu, který jsem tam hodlal najít, bych věděl přesně, koho unést, kdo má tu správnou krev. Měl výsledky vyšetření všech studentů na BL. Byly však pro mě ztracené. Takhle mi nezbývalo nic jiného, než vsadit na náhodu. Poprvé to nevyšlo, Tetsuya Niwa nebyl ten správný."
Kaoru si odfrkl. "Potom můžu být jedině rád, že jsi mě unesl jako druhého. Předešlo se tak dalším zbytečným vraždám, viď?" Pak vstal a přitiskl se k Murakimu. "A navíc... co kdyby ses zakoukal do někoho jiného? Co bych si pak počal?"
"Ty jsi neuvěřitelný, Saionji Kaoru," zavrčel Muraki s vražedným výrazem ve tváři, přesto ho však objal.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Yumi Yumi | E-mail | 28. července 2008 v 22:41 | Reagovat

Supeeeer, děkuju andílci naši :-D Akorád mě teda zaráží jak to Kaoru všechno tak lehce přijal. hmmm uvidíme jak se to bude dál vyvíjet. Ale alespoň jsme se posunuli trochu v ději. Jsem zvědavá jestli to dá Omi s Hidem dohromady :-)

2 Dragon Dragon | 29. července 2008 v 7:57 | Reagovat

Chyba, v rubrice- Zemřít... a žít navždy, vám chybí dvanáctá kapitola (12).  Tu, máte úplně někde jinde =/. Aspoň když já, kliknu na rubriku, Zemřít... a žít navždy, tak tam dvanáctá kapitola chybí.

3 Dragon Dragon | 29. července 2008 v 7:58 | Reagovat

Trochu mě to zmátlo, protože jsem viděla jen třináctku (13) =B.

4 Allishka Allishka | 29. července 2008 v 8:18 | Reagovat

Yumi: Ano, ten vždy sebevědomý a nadřazený Kaoru se chytil do pasti vlastního srdce. Víme, že by se takhle nechoval, ale je to schválně. Přijal to všechno tak snadno z toho důvodu, že se prostě zamiloval. Říká ti něco pojem "Stockholmský syndrom"? Je to mírně OOC, ale je to táááááááááááááák rozkošné XD

Dragon: Jujda, technická chybka. Máš pravdu, je to špatně nastavený. Bohužel se momentálně vůbec nemůžu dostat na blog.cz, abych to opravila, takže to bude muset chvíli počkat. Spravím to hned, jak se dostanu do nastavení.

5 Allishka Allishka | 29. července 2008 v 9:35 | Reagovat

(už je to tam:o)

6 helwet helwet | 29. července 2008 v 11:36 | Reagovat

skvělá povídka:).....všechny kapitolky jsem přímo zhltla:D.....Omi a Hide jsou kouzelní:)

7 warrion warrion | Web | 29. července 2008 v 11:44 | Reagovat

aj... za technickou chybku se omlouvám XD

jo jo, Stockholmský syndrom je svině, že, All? XD

a jinak děkuji (děkujeme) (šok, vidět tu TOLIK komentářů XD)

8 Kačulda469 Kačulda469 | Web | 29. července 2008 v 18:21 | Reagovat

Kaoru/ Muraki? Mno teda =DD Moje nejoblíbenější postavy s anime a spolu =DD Autorce, kdybych ji znala, bych asi líbala nohy =DD Jinak skvěle napsáno!

9 Yumi Yumi | E-mail | 29. července 2008 v 18:51 | Reagovat

to Allishka: No jasně to chápu, je to děsně roztomilý to jooooo:-) Jen ty to vidíš jinak páč víš jak to bude pokračovat a my obyčejní smrtelníci můžem jen spekulovat (což je někdy k zbláznění)!!! Ale jen tak dál pěkně pokračujte holky co bych si bez vás počala :)

10 Morgana Ehran Morgana Ehran | 29. července 2008 v 20:00 | Reagovat

oh, kawai... byl tam můj nejmilejší doktůrek, tak, co víc si přát...

11 Allishka Allishka | 29. července 2008 v 21:27 | Reagovat

Kačulda469: Heh, nohy nám líbat nemusíš XD Jsem ráda, že se ti můj nejoblíbenější pár z naší povídky líbí (původně měl Muraki skončit s někým jiným, uf). Jsou to prostě ty nejrozkošnější postavy z těch dvou anime:o) Jo, my autorky (já a warrion) prostě víme, po čem vy čtenářky toužíte, heh, tady máte na výběr:o)

Yumi: Áno, já vím, jak to bude pokračovat a bude to prostě kawaiiiiiii *muck*

12 Dragon Dragon | 30. července 2008 v 13:58 | Reagovat

Se v tom jejich vztahu už nevyznám- jednou dole, podruhé nahoře =B

Dobrý, holky =)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama