12. kapitola - Kdo jsem? Shinigami...

22. července 2008 v 20:59 | shameless |  Zemřít... a žít navždy
Byla bych ráda, kdybych mohla říct, že tahle kapitola obsahuje nová zjištění a překvapivé zvraty. I když... moment... ona je vlastně obsahuje. Aspoň pro někoho... XD
Enjoy!

Hisoka odrazil Tsuzukiho ránu a usmál se. Jeho protivník se v kendu poslední dobou zlepšoval, takže už nevítězil tak snadno. Zřejmě Niwův trénink, pomyslel si.
Tsuzuki znovu zaútočil a Hisoka, který na moment ztratil soustředění, nestačil včas uhnout. Boken ho zasáhl do ramene a Hisoka klopýtl. Pustil vlastní meč a zadíval se na Tsuzukiho. "Vypadá to, že jsi taky jednou vyhrál. Tohle byl dobrý zásah."
Tsuzuki se zamračil. Hisoka mohl klidně bojovat dál. Místo toho se tak rychle vzdal kvůli ráně do ramene... to mu nebylo podobné. Neřekl ale nic.
Hisoka si promnul paži a zašklebil se na svého "učitele". "Docela to bolí. Asi si zajdu na ošetřovnu. Ty se tu beze mě obejdeš." Ani nečekal na odpověď a už odcházel.
Tsuzuki se zachmuřil. Tohle nebylo normální. Proč by měl Hisoka, kterému se jakožto shinigami jakákoliv rána rychle zahojí, chodit na ošetřovnu s bolavým ramenem? Navíc ta rána ani nebyla tak silná. Tady něco nehraje. Hisoka se pravděpodobně chce vypařit a něco si zařídit, ale - a tím si byl Tsuzuki téměř jist - určitě nejde na ošetřovnu…
* * *
Tsuzuki se mýlil. Hisoka skutečně mířil na ošetřovnu. Šel rychle a když dorazil k příslušným dveřím, s klepáním se neobtěžoval. Prostě vrazil dovnitř a vrhnul se rovnou na překvapeného Hiroyu. Hiroya si ani nestihl uvědomit, co se děje, a už vězel v pevném sevření mladého těla, což v něm vzbuzovalo velmi příjemné pocity. Pak se však vzpamatoval.
"Co tady děláš? Nemáš být na tréninku?" zeptal se Hisoky, když se od něj odtáhl.
"Ulil jsem se," uculil se Hisoka. "Měl jsem dojem, že bych mohl trávit čas užitečněji."
"Vážně? Můžeme jít vedle do lékařského pokoje, je tam pohovka," mrkl na něj Hiroya spiklenecky. Hisoka vytřeštil oči, pak se krátce zasmál.
"Vlastně... bychom mohli jít vedle. Potřebuju s tebou o něčem mluvit," řekl už vážně Hisoka. Jasně ucítil, jak Hiroyova veselá nálada zmizela a nahradilo ji něco jako úzkost. Měl nutkání ho uklidnit... ale nevěděl jak.
Posadili se vedle sebe a Hiroya Hisoku nervózně sledoval. Ten už to nechtěl dále prodlužovat.
"Tedy... jde o to, že jsem k tobě nebyl zrovna upřímný. Nebylo to ode mě fér, že jsem si s tebou začal a neřekl ti o sobě pravdu."
Hiroyovi se objevil strach v očích. Jakou pravdu má Hisoka na mysli? Provedl snad něco strašného, co mi neřekl? Je to něco, co nás rozdělí? Existuje snad něco, kvůli čemu bych s ním nemohl být?
"No tak už mluv, prosím," naléhal Hiroya, když se Hisoka dále odhodlával.
"Víš, asi to bude znít trochu hloupě, ale já jsem... vlastně... mrtvý."
Hiroya vytřeštil oči a chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že by měl zavřít pusu. Než to však stihl udělat, začal se smát.
"No teda, Hisoko... skoro jsi mě vyděsil," dostal ze sebe, když se trochu uklidnil. "Můžeš mi říct, co tohle mělo být za pokus o vtip?" Trochu ho uzemnil Hisokův napružený výraz. "Nebo mi chceš opravdu tvrdit..."
"Ano, to opravdu chci!" přerušil ho Hisoka nevrle. "Viděl jsi naše schopnosti, viděl jsi věci, kterým bys nikdy nevěřil, ale přesvědčili jsme tě. Tak proč by to nemohla být pravda?"
Hiroya se nepohodlně zavrtěl. "To ano, máš pravdu, ale... tohle je něco jiného. Smrt je smrt, nemůžeš oživnout. Jsi až příliš hmatatelný," při těch slovech se k Hisokovi přisunul a na důkaz se na něj přitiskl, "než abys byl duch..."
Hisoka se nechal svírat, přesto nepříjemným tónem odpověděl: "Nejsem duch. Ani jsem neoživl. Jsem prostě mrtvý a na tom se nic nezmění."
"Přesvědčili jste mě, že existuje magie, ale tohle ti neuvěřím. Vždyť dýcháš. Bije ti srdce. Když se řízneš, poteče ti krev. Nemůžeš být mrtvý."
"Jak víš, co se stane, když se říznu?" zašklebil se Hisoka. "Já ti to předvedu, chceš? Třeba si pak nebudeš myslet, že si z tebe dělám legraci." Vymanil se z Hiroyova sevření a přešel k polici, kde Hiroya přechovával svoje nástroje. Našel skalpel, vybalil ho a než mu v tom Hiroya stačil zabránit, řízl se do předloktí. Na zem začala kapat krev, ale jen na chvilku; pak se rána zavřela a nebylo po ní ani památky. Hisoka zůstal stát se skalpelem v ruce a sledoval Hiroyův nevěřící výraz. "Jsem shinigami," dodal nakonec. "Vážně si myslíš, že by po démonech a šílencích, jako je Muraki, mohli pátrat obyčejní lidé? Nepřežili by první střet. Proto se někteří mrtví vracejí jako strážci. Ti, co na zemi něco nestihli udělat…"
"Ale…" Hiroya se zhluboka nadechl. Tak to je výborné. Chodím s mrtvolou, pomyslel si.
"Žádná mrtvola," odsekl mu Hisoka podrážděně. "Dostali jsme nové tělo. Je to jako druhý život, jen nestárneme a je těžké nás zničit. Ale mrtvolu si vyprošuju."
"Tak jsem to nemyslel," zamumlal Hiroya omluvně. Pak ho něco napadlo. "A kolik je ti vlastně let?"
Hisoka se znovu zašklebil. "Řekněme, že je mi šestnáct už nějakou dobu," odpověděl nakonec neurčitě. "Ne že by mě to těšilo," dodal pro sebe.
Hiroya vstal a došel k němu. Vzal skalpel z jeho ruky a odložil ho do bezpečné vzdálenosti. "To by ti leckdo záviděl," řekl s pobavením v hlase. Ledový pohled ho však uzemnil. "Víš, Hisoko... mně nesejde na tom, co jsi zač. Pro mě jsi člověk, výjimečný člověk, na kterém mi záleží více než na ostatních. Dříve bych neřekl, že budu schopen strávit něco takového. Ale to není důležité. Nezáleží na ničem jiném než na tom, že chci být s tebou. Pokud... můžeme být vlastně spolu? Můžeš - jako shinigami - zůstat tady?"
Hisoka se konečně zatvářil trochu mírněji. "Myslím, že můžu. Kdyby mě od tebe chtěl někdo odtrhnout, tak nevím, co by musel udělat. Když mě nemůže znovu zabít," dořekl už vesele.
Hiroya se zamyslel. "Je ti jasné, že se mnou budeš muset vydržet, i když budu starý ošklivý stařec s šedivými vlasy a ty budeš pořád stejně sexy jako teď? Že už se mě nikdy nezbavíš?" Skoro by to vyznělo vážně, kdyby mu necukaly koutky. Hisoka však znovu posmutněl. Kéž bych se tě nikdy nezbavil. Jenže nakonec o tebe stejně přijdu. Zemřeš... a já zůstanu znovu osamělý. Naplnil ho svíravý pocit. Nakonec stejně zůstane sám.
* * *

Omi byl zklamaný. Pátrání po doktoru Murakim pokračovalo i přes Hideakiho pomoc pomalu. Zatím toho příliš nezjistili, kromě toho, že je Muraki z vážené a bohaté rodiny, ve které má lékařská praxe dlouholetou tradici, a že je to zřejmě hodně vlivný muž, i když se do dění málokdy zapojuje přímo. Jenže žádná z těchto informací jim nepomohla zjistit, kde je Muraki právě teď a jestli je s ním Kaoru.
Poslední dny byly pořád stejné. Po škole zasedli Hide i Omi k počítači, ale místo aby si navzájem posílali viry jako obvykle, snažili se co nejrychleji vyřídit svou práci a pak se vrhli do prohledávání všech možných i nemožných zdrojů informací. Večer se pak sešli a navzájem si řekli, co zjistili. Komunikovat spolu přes den pomocí počítače jednohlasně zavrhli - bylo by to pod jejich úroveň. Co kdyby je někdo načapal? To nemohli připustit. Radši přetrpěli setkání tváří v tvář.
Proto Hide i dnes večer přišel za Omim s několika papíry v ruce. Tvářil se ale mnohem spokojeněji než obvykle, což znamenalo, že objevil něco užitečného. Také to dal patřičně najevo, když Omiho blahosklonně požádal, jestli by neuvařil čaj. Ten se sice zamračil, ale poslechl. Napadlo ho přitom, že Hide občas svým chováním nápadně připomíná Kaoru, i když kdyby mu to někdo řekl, bral by to nejspíš jako smrtelnou urážku.
"Tak co jsi zjistil?" zeptal se Omi, když pokládal na stůl dva šálky. "Vidím, že umíráš touhou mi to říct."
"A ty zase umíráš touhou to slyšet," odvětil Hide. "A myslím, že to stojí za to, Shichijou," dodal a zvedl hrnek. Chvíli jen se zavřenýma očima vychutnával vůni čaje a pak se pomalu napil. Moc dobře přitom vnímal, jak je Omi s každým okamžikem netrpělivější. V duchu se škodolibě zasmál. Je tak snadné tě rozčílit, Shichijou…
"Tak už mi to pověz!" vybuchl nakonec přesně podle očekávání Omi.
"Nekaž okamžik, Shichijou. Dozvíš se to." Hide ignoroval Omiho zuřivý výraz a dál si vychutnával obsah svého šálku. Čaj umí vařit dobře, uznal v duchu.
"Jsi sebestředný parchant, Nakajimo! Přesně proto jsi tak nesnesitelný."
"Děkuju za poklonu," nenechal se Hide vyvést z míry. Pak ale usoudil, že by se Omi mohl taky vzteky zalknout. A to nechtěl, ať ho nesnášel sebevíc.
"No dobře, když tak prosíš," prohlásil navzdory svému rozhodnutí udržet Omiho naživu. Ten totiž zalapal po dechu a na chvíli to vypadalo, že se buď složí, nebo začne křičet. Udržel se ale a mlčel.
Hide předstíral, že si Omiho záchvatu nevšímá, a pokračoval: "Zjistil jsem, že se Muraki často stýká s jedním svým bývalým spolužákem. Mibu Oriya. Bydlí v Kjótu. Vypadá to, že u něj Muraki tráví docela dost času. Možná by stálo za to se tam podívat. Tak co říkáš, Shichijou, neuděláme si romantický výlet ve dvou?"
Omi mlčel. Chvíli trvalo, než mu došlo, že konečně mají nějaké vodítko. Konečně můžou doopravdy začít hledat Kaoru. A je to jen díky Hidemu. Nevěděl, jestli má cítit vděčnost nebo vztek, že tohle nezjistil jako první, ale vděčnost nakonec převládla. A s ní i pocit, že by možná měl říct…
"Děkuju."
Hide se na Omiho pátravě zadíval. "Není zač," odpověděl nakonec. "Slíbil jsem ti pomoc, ne? Tak pomáhám."
"Což je něco, co bych od tebe nečekal."
"Ale no tak, Shichijou, i já mám srdce," zašklebil se Hide vesele. "A nad tebou a tou tvojí dojemnou snahou by se ustrnul i kámen. Ale co ty víš, možná si u tebe někdy budu chtít vybrat odměnu."
Omi si při těch slovech nechtě vybavil jejich nedávnou rvačku. Snad ne takovou odměnu…
"Na co myslíš, Shichijou? Červenáš se." Hide přimhouřil oči jako pokerový hráč.
"To se ti jen zdá," odbyl ho Omi, ale raději se rychle napil, aby mu nebylo vidět do tváře.
"Neřekl bych," přisunul se Hide blíž a spokojeně se usmál, když zahlédl paniku v Omiho očích. Ještě se přiblížil a sebral Omimu z rukou hrnek, který odložil na stůl. Pak se naklonil, chytil svého společníka za bradu a začal pozorně zkoumat jeho obličej. Závěr byl jasný. "Červenáš se."
"Takhle já vypadám normálně," ohradil se Omi, ale přesvědčivě to neznělo ani jemu samotnému. Hide se rozesmál, protože věděl, že na celé škole by se našlo jen několik bledších studentů, než byl právě Shichijou Omi. "Lžeš, Shichijou. Přijdeš do pekla."
"Mám pocit, že tam už jsem," zamumlal Omi nezřetelně.
"Vážně? A kdo jsem v tom případě já? Anděl, co tě má zachránit?"
"Spíš ďábel, co mě tam dostal."
"A anděl je Saionji?" V tom okamžiku si Hide uvědomil, že připomínat Kaoru není dobrý nápad, ale už bylo pozdě. Omi posmutněl. Hide ho chvíli tiše pozoroval a pak, když se Omi pořád tvářil nešťastně, řekl: "To bude v pořádku. Najdeme ho. Věř ďáblu." Omi se pousmál, ale dál zůstal zabraný ve svých neveselých myšlenkách.
Hide si povzdechl a vydal se ke dveřím. "Radši půjdu. Dobrou noc… Omi."
Omi konečně zvedl hlavu, ale to už se dveře zavíraly a Hide byl pryč.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Morgana Ehran Morgana Ehran | 23. července 2008 v 2:20 | Reagovat

tuhle kapitolu mám ráda:) část s Hisokovým přiznáním je výborná (No výborně. Chodím s mrtvolou.) no a nakonec můj oblíbený pár, co víc si přát?:) "Věř ďáblu." je snad má nejoblíbenější hláška z této povídky:P

2 Yumi Yumi | 24. července 2008 v 12:21 | Reagovat

úžasná kapitola, ale pořád nějak nevím který pár si mám oblíbit, asi se mi líbí všechny:-D Už se nemůžu dočkat dalšího pokračování, jsem napnutá co zas Muraki provede Kaorovi :o)

Díky díky díky za pokráčko :)

3 Sia Sia | E-mail | 24. července 2008 v 14:14 | Reagovat

Krása, jako vždy :-)... Taky váhám, která dvojice u mě vede, i když v jednotlivcích mám jasno XD... Těším se na další :-)!

4 Dragon Dragon | 30. července 2008 v 12:05 | Reagovat

Hezký konec =B

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama