11. kapitola - Počátky

13. července 2008 v 21:23 | shameless |  Zemřít... a žít navždy
Konnichiwa mina!
Všimli jste si něčeho zvláštního? Mno, já si taky myslím, že je to očividné. Jedenáctá kapitola se nejmenuje. Je to prostě a jednoduše proto, že nás žádné jméno nenapadlo XD Takže máte bojový úkol - vymyslet název kapitoly! Pokud možno bychom prosily návrh od každého. My pak jeden vybereme a dodatečně kapitolu pojmenujeme...
P.S.: A až zase příště nebude přibývat kapitola, vymýšlíme název...
Edit: Tak název už je vybraný, díky, cestrel :)

Omiho prsty se pohybovaly po klávesnici rychlostí blesku. Když pátrání po Kaorovi nepokračuje, budu ho muset najít sám, pomyslel si odhodlaně. A nejlepší místo, kde začít, byl počítač toho nového učitele, který byl ve skutečnosti vyšetřovatel, což se pochopitelně Omi už dávno dozvěděl od Kazukiho.
Omi se pousmál. Konečně se do cizího notebooku vlámal. Teď už to bude jen o hledání jehly v kupce sena.
O několik místností dál, u podobného stolu, u podobného počítače seděl Hide a zpod přivřených víček sledoval monitor, na kterém se otevírala a zavírala různá okna, která mu nic moc neříkala. Bylo očividné, že dotyčný, jemuž se Hide naboural do systému, čmuchal někde, kde neměl. Ten dotyčný byl čirou náhodou Omi. Hide dál pozoroval, co se na obrazovce děje, když tu se vše zastavilo a na ploše zůstal otevřený jediný soubor.
Omi se zaradoval. Našel to, co hledal! Rychle, ale pečlivě prolétl dokument očima. Byla to zpráva, kterou psal ten mladý učitel svému šéfovi. Obsahovala jméno pravděpodobného únosce. Kazutaka Muraki. Takže oni vědí, kdo to je, ale nic nedělají? rozhořčil se Omi. To je šílené! Zavřel soubor a začal v cizím počítači mazat všechny známky své přítomnosti, zatímco si opakoval zjištěné jméno a sliboval mu pomstu.
Hide zaujatě hleděl na monitor. Takže ten pes hledá informace o Saionjiho únosu. A nabourává se při tom do cizích systémů. To není hezké, ušklíbl se a ani mu na mysl nepřišlo, že vlastně dělá to samé. Chvíli ještě přemýšlel a pak se zvedl s úsměvem, který nevěstil nic dobrého. "Takže ty se protivíš příkazům ředitele, Shichijou?" řekl si pro sebe a pak se pomalým krokem vydal ke dveřím.
Omi vypnul počítač a protáhl se. Měl co dělat, aby ovládl pocity, které jím cloumaly. Vztek, že se nic neděje, že je Kaoru všem zřejmě ukradený... odhodlání, že když našel nějakou stopu, bude snad moci něco udělat sám. Alespoň se o to pokusit. Protože jemu... jemu na Kaoru záleží. A to hodně. Tak hodně, že... Zvedl pohled a k smrti se vyděsil, když spatřil u dveří stát nějakou osobu. Skoro už měl chuť utíkat, když se rozsvítilo světlo a on po chvilce rozeznal svého spolužáka Hideho.
"Co si to dovoluješ? Neumíš klepat?" vyjel na něj, jak byl stále ještě v šoku.
"Představ si, že umím... ve chvílích, kdy je to potřeba," ušklíbl se Hide.
"Tak pro příště si pamatuj, že tady to potřeba je," zavrčel Omi a postavil se. "Nemůžeš si jen tak vtrhnout, kamkoli se ti zlíbí."
Hide nadzvedl obočí. "Vážně? Tak to potom platí i pro tebe. Nebo snad máš dojem, že je vhodné prohledávat počítač našeho nového pana učitele?"
Omi vytřeštil oči a pak stáhl obočí v naštvané grimase. "Lezl jsi mi do souborů? Ty parchante, ty jsi mi přišel něco vyčítat? Nejprve se zamysli nad sebou. Pokud to vůbec dovedeš!"
Hide Omiho výbuch ignoroval, jen se přesunul blíž. "Zamyslet se můžu… ale výsledek všech úvah stejně bude ten, že děláš něco, co nemáš."
Omi se na něj upřeně zadíval. "To ty nikdy nemůžeš pochopit. Já chci jen udělat pro Kaoru všechno, co můžu. Je to tak zvláštní?"
Hide se zarazil. Nečekal, že bude jeho protivník tak upřímný. A snad poprvé ho napadlo, že měl Omi na to, co udělal, právo. Možná diskutabilní, ale měl…
"A co chceš dělat teď, když víš, kdo ho unesl?" zeptal se. Bez jízlivosti.
Omi se teď na něj díval překvapeně. Ani on nečekal od Hideho upřímnost. Tím méně zájem.
"Zjistím si o tom chlapovi všechno, co půjde. A pak… ho najdu."
"A pak? Sám ho nedostaneš, Shichijou. Nedokázali to ani ti agenti tady, a to se s ním určitě už střetli, když toho o něm tolik vědí."
"A co jiného můžu dělat?" vybuchl Omi nešťastně. Už si neuvědomoval, že mluví zrovna se svým odvěkým rivalem.
"Můžeš se s někým dohodnout… třeba se mnou." Hide se k němu sklonil. "Pomůžu ti, Shichijou. Protentokrát."
Omi se nezmohl na odpověď. S tímhle vážně nepočítal.
"Nemysli si, že to dělám z dobroty srdce," ušklíbl se Hide. "Mám své vlastní sobecké důvody. Ale… pomůžu ti."
Omi přikývl.
* * *

Hisoka svíral šálek čaje a díval se na doktora, který seděl naproti němu. Nakonec se přeci jen rozhodl na ošetřovnu zajít. Řekl si, že by Hiroya měl vědět, jak s Tsuzukim pochodil, když už si ty jeho trable vyslechl. A tak tu teď seděli a mlčky upíjeli čaj.
Hisoka prolomil ticho jako první. "Mluvil jsem s Tsuzukim. Měl jste pravdu. Nějak jsme si to vyříkali:"
Hiroya se usmál. "To je dobře. Jsem rád, že už je to v pořádku. A taky jsem rád, že jste přišel. Vlastně jsem v to ani moc nedoufal."
Hisoka se podíval Hiroyovi do očí. "Myslel jste, že nepřijdu? Proč?"
Hiroya odvrátil pohled a pokrčil rameny. "Vlastně nevím. Myslím, že se moc dobře neznáme. Posledně jsem měl pocit, že jsem to trochu přehnal. Že jsem vstoupil do vašeho soukromí. Někam, kde jsem... neměl co dělat."
"Zvláštní," zamumlal Hisoka. "Já jsem takový pocit neměl." Otočil se a zadíval se z okna. "Spíš jako bych... mluvil s přítelem."
"Na něco takového je nejspíš brzy," zavrtěl se Hiroya na židli. Hisoka se zamračil.
"Brzy to je... ale asi ne pro mě. Možná jste zapomněl... ale já vím, jaký jste. Vím, co cítíte, když se mnou mluvíte. Vím, že vám můžu důvěřovat."
Hiroyu zamrazilo v zádech, když to Hisoka vyslovil. Ano, Hisoka věděl, co Hiroya cítí. Doteď v zápalu rozhovoru ani nepomyslel na něco nevhodného. Ale teď, když na to narazili...
"Jste si tou důvěrou jistý?" zeptal se, zatímco se usilovně snažil potlačit myšlenky, které ho už nějakou dobu trápily a které se právě znovu vynořily. Myšlenky na pronikavé zelené oči. Myšlenky na pocit, který zakusil, když ho Hisoka objal. Myšlenky na Hisokovy sametové rty… Na to, jak rád by ho znovu držel, jak rád by ho políbil… Zlehka se začervenal a začal usilovně myslet na lékařské vybavení, které musí zkontrolovat. Nebo se o to aspoň snažil.
"Jsem si jistý," odpověděl Hisoka. Upřeně se na Hiroyu zadíval a pak postřehl jeho neklid. "Děje se něco?"
"Ne… všechno v pořádku." Ty oči. Tak zelené, tak zářivé…
"Nevypadá to. Vážně vám nic není? Můžu odejít…"
"Ne, to není nutné." Měl by odejít. Měl by, nebo se stane… něco… čeho budu litovat… Hiroya se díval na Hisokův starostlivý výraz a všechny myšlenky na lékařské nástroje zmizely. Zůstaly jen ty ostatní.
Hisoka si Hiroyu nepřestával zkoumavě prohlížet. Snažil se zjistit, co se stalo, že byl doktor najednou tak neklidný. Chtěl něco vyčíst z Hiroyovy mysli, ale jeho vědomí mu bylo nepřístupné. Až se najednou bariéra prolomila a Hiroyovy myšlenky Hisoku doslova zaplavily.
Chvíli jen strnule seděli proti sobě, šálky v rukou, a beze slova na sebe zírali. Pak Hiroya uhnul pohledem a zrudl. Podle Hisokova výrazu mu bylo jasné, že svoje pocity neutajil. Bál se podívat zpět na svého společníka, který stále ještě bez pohnutí seděl se široce rozevřenýma očima, jak se mu před nimi míhalo všechno, co se neměl dozvědět.
Zahanbené ticho, které ještě chvíli vládlo, nakonec přerušilo cinknutí, jak Hisoka postavil šálek na stůl. "Tak takhle to je?" zeptal se. Hiroya neodpověděl. Jen seděl a čekal na trest, který musel přijít.
"Je to zvláštní," řekl Hisoka tiše. To, co se právě dozvěděl, jím otřáslo, ale… Nebylo to nepříjemné zjištění. Vlastně…
Vstal a přešel k Hiroyovi. Ten na něj stále odmítal pohlédnout. Stud a rozpaky z něj přímo sálaly. Hisoka se k němu sklonil a vzal jeho obličej do dlaní. Hiroya se na něj konečně podíval zmučenýma očima. Hisoka ještě na zlomek vteřiny zaváhal, ale pak se usmál a zašeptal: "To tvoje oči jsou nádherné…"
Když ho pak Hisoka políbil, lehce, něžně a rozpačitě, měl Hiroya pocit, že se mu v břiše třepetá hejno motýlů. Pevně Hisoku objal a stáhl ho k sobě. Už ho nepustí.
* * *
"Něco mi pořád ještě dlužíš," pronesl Kaoru, jakmile Muraki vstoupil do dveří. Od odběru uběhlo pár dní, Muraki s ním však příliš nekomunikoval. Vypadal, jako kdyby měl moc práce, a za Kaoru se zastavil vždy jen na chvilku, aby mu dal jídlo nebo ho pustil vykoupat. Teď se zarazil a zadíval se na něj, jako by zvažoval, zda mu za to stojí.
"Ano, já vím," odpověděl nakonec a přišel blíž. Sklonil se ke Kaoru a zblízka se mu podíval do očí. "Tak copak si princátko přeje?" zašeptal svůdně a rty se otřel o jeho tvář. Kaoru se však odtáhl a vrhl na něj nepříjemný pohled.
"Chtěl bych se projít venku," řekl zamračeně. "Potřebuju čerstvý vzduch. Tohle místo je mor na moji pleť," ušklíbl se.
"Jestli chceš čerstvý vzduch, otevři si okno," odsekl Muraki. "Ven tě nepustím."
"A můžu vědět proč?" Kaorův hlas nabral pánovitý nádech, ale Muraki nebyl někdo, kdo by si jen tak nechal poroučet.
"Nemůžeš," odvětil. "Radši by ses měl najíst, ať tvoje pleť netrpí taky podvýživou."
Kaoru se rozčílil. Sebral z podnosu s jídlem sklenici a mrštil ji po svém vězniteli. "Pusť mě ven!" Muraki se letícímu předmětu snadno vyhnul a s chladným výrazem prohlásil: "Takovými argumenty mě nepřesvědčíš."
"A jakými argumenty tě přesvědčím? Co chceš, abych udělal? Jednáš se mnou jako se zvířetem. Nemůžeš mě věčně držet v jedné místnosti."
Muraki ho probodl pohledem. "Nemůžu? Zdá se, že zapomínáš na jednu věc. Já jsem tady pořád ještě ten, kdo tě unesl. Jsi můj vězeň, nemáš na vybranou. I kdybych tě učil aportovat, je to moje věc. Když řeknu, že jsi zvíře, tak jsi zvíře. Budu si s tebou dělat, co budu chtít."
Kaoru vytřeštil oči, pak přistoupil k Murakimu blíž a dobře mířenou ranou mu na tvář otiskl svou ruku. Muraki odvrátil pohled a prsty si přejel po bolavém místě.
"Spokojen? Máš dojem, že teď už tě ven pustím?"
Kaoru zakroutil hlavou, v obličeji nenávistný výraz. "Jsi parchant. Nic jiného. Myslel jsem... jak jsem si to vůbec mohl myslet? Hraješ si se mnou a já ti poslušně splním každé přání. Radši zemřu, než tady s tebou být dál."
Muraki svěsil ruku podél těla a spokojeně se usmál. "Vážně? Víš to jistě? Nějak ti to nevěřím. Ale jak chceš. Pokud je to tvé přání..." Pohlédl na stolek, kde byla pořád ještě postavená večeře, kterou mu donesl. "Pak si užij své poslední jídlo. Za pár dní sem přijdu a uklidím tvé mrtvé tělo. Nebudu si s tebou špinit ruce."
Vykročil ke dveřím. Kaoru ho chvíli sledoval s vražedným výrazem, když však Muraki sáhl po klice, neovládl se. Rozběhl se a přitiskl se na jeho záda.
"Ne... ne, nechoď. Já..."
Muraki se vypáčil z jeho sevření a otočil se mu tváří v tvář. "Copak? Přece jen se bojíš smrti? Nejsi tak statečný, jak jsi předstíral?"
Kaoru se zatvářil nešťastně a znovu Murakiho objal. "Já... promiň. Nechtěl jsem tě praštit. Nemyslel jsem to tak. Ublížil jsi mi tím, co jsi řekl."
Muraki pozvedl obočí. "Vážně? A co když je mi to jedno?"
"Ne, není... Vím, že to není pravda."
Chvíli stáli mlčky jako dvě sochy, až konečně Muraki s pohrdavým výrazem řekl: "Jsi příliš přesvědčen o své přitažlivosti."
Kaoru zvedl hlavu a mírně se usmál. "Asi ano." Pohladil Murakiho po tváři v místě, kam ho předtím uhodil. "Omlouvám se, neovládl jsem se. Mrzí mě to."
Muraki se opět vyprostil a otevřel dveře. "Běž jíst. Přinesu ti nové pití." Kaoru přikývl, avšak zůstal na místě. Muraki na něj pohlédl a jeho oči na chviličku opustil ten nepřátelský lesk, který tam byl před chvílí.
"Ven nepůjdeš, je ti to jasné..."
Kaoru se ušklíbl. "Uvidíme."

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 cestrel cestrel | 14. července 2008 v 0:41 | Reagovat

chvilu sice trvalo, kym sa to rozbehlo, ale myslim ze som si tento cyklus zamilovala:) tak cim skor dalsie diely (k nazvu... trebars - počátky? :)

2 Ayyda Ayyda | 14. července 2008 v 8:46 | Reagovat

fajn kapitolka, už aby pribudla ďalšia

názov - čo tak "Hacker"

3 Morgana Ehran Morgana Ehran | 15. července 2008 v 23:01 | Reagovat

výborně:) áááá Muraki/Kaoru pěkně zostra...

já navrhuji Spojení (nemyslím tělesný, těch si užijem:)))

4 Yumi Yumi | E-mail | 20. července 2008 v 1:08 | Reagovat

Opět jedna super kapitolka, už se to parádně rozjíždí, jen tak dál:-)

A k tomu názvu napadlo mě: Poznání nebo Prozření.

ps: díky za další kapču, těším se na další!!!

5 Dragon Dragon | 21. července 2008 v 13:38 | Reagovat

Jůjky, další díl.  Ráda bych si to přečetla ihned, ale bohužel, tak aspoň dávám komentář aby se vědělo že si to přečtu =B

6 warrion warrion | Web | 22. července 2008 v 20:14 | Reagovat

děkujeme za návrhy, nejvíc se nám zalíbily Počátky...

7 Dragon Dragon | 28. července 2008 v 1:11 | Reagovat

Přečteno =)

Super, zase super =B Budu se těšit na další díl =)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama