4. kapitola - Vyrážka

29. května 2008 v 20:12 | shameless |  Zemřít... a žít navždy
Tááák, je tu čtvrtá kapitola, warrionina oblíbená. Těšili jste se, co? My taky XD
Rating: hmm... 12+ Aby se neřeklo XD

Watari vstoupil do dveří tak, jako v poslední době vždy - s napjatým očekáváním. Je Jin uvnitř, nebo není? Tuhle otázku si kladl se strachem i dychtivostí. Rozhlédl se po místnosti a když zahlédl dlouhovlasou postavu, přešel ke svému obvyklému místu a posadil se. Zavrtal pohled do desky stolu, jako by na světě nebylo nic zajímavějšího než škrábance na jejím laku, které už znal tak dobře, že by jejich vzor dokázal zpaměti nakreslit. Zaslechl Jinův útrpný povzdech a to ho přimělo soustředit se na stůl ještě víc, alespoň do doby, než schůze oficiálně začala.
Když probrali všechny body na dnešním programu, včetně zpráv od Tsuzukiho, které ale neobsahovaly nic podstatného, Watari se co nejrychleji zvedl a vyrazil z místnosti směrem ke své laboratoři. Překvapilo, když za sebou uslyšel další kroky; do téhle části budovy moc lidí nechodilo… a ty kroky ho doháněly. Ohlédl se, aby zjistil, kdo za ním jde, a překvapeně se zastavil, když na konci chodby rozeznal Jina.
Než se rozhodl, co by měl dělat, Jin došel až k němu. "Musíme si promluvit," řekl. "Takhle to dál nejde. Půjdeme?" Watari ho bez odporu následoval do vlastní laboratoře.
V místnosti plné baněk, mikroskopů a různých kovových součástek se Jin bez váhání usadil na jedinou židli, takže Watarimu nezbylo, než se opřít o stůl. Jin si ho přeměřil pohledem a pak začal: "Měli bychom se chovat jako dospělí lidé. Nemůžeme se pořád navzájem vyhýbat, zvlášť, když se předpokládalo, že spolu budeme pracovat -" připomněl tak šéfova slova ze dne, kdy se stal shinigami, "- takže bychom tuhle situaci měli konečně vyřešit. Mně nevadí, co se stalo, a nevidím důvod, proč-"
Watari ho přerušil. "Kdo je Hiroya?"
Jin se zarazil. O Hiroyovi mluvit nechtěl, ta rána byla příliš čerstvá. "Hiroya je… byl… můj přítel," řekl nakonec potichu.
"Je to ten, co nastoupil na Bell Liberty jako lékař?" Jin jen přikývl. Uvědomoval si, že se hovor stočil zcela jiným směrem, než kvůli čemu sem přišel, ale… když přešel první nápor bolesti, bylo to příjemné, s někým o Hiroyovi mluvit… i když byl ten někdo Watari. "Chybí mi," zamumlal. "Tak dlouho jsem na něj čekal, a teď jsem ho zase ztratil…" zavřel oči a opřel se do židle.
"A to ho nikdo nemůže nahradit?" zeptal se Watari a do jeho hlasu se vloudil stejný podtón jako tenkrát na chodbě. Jin si toho všiml, ale neudělal nic, aby vývoj situace zastavil. Zamyslel se nad Watariho otázkou. Hiroya byl… prostě Hiroya… ale strašně daleko. "Já nevím," odpověděl nakonec.
"Aspoň bych to zkusil," řekl Watari. Jin se na něj podíval. Zaváhal. "Bude to trvat…"
"Počkám."
Jin se usmál.
* * *

Hisoka se blížil ke dveřím ošetřovny, jako kdyby to bylo nebezpečné zvíře, které se ho chystá pokousat. Proklínal sám sebe za svou hloupost, která ho sem přivedla. Jestli se to dozví Tsuzuki, pomyslel si, bude mít možnost vrátit mi tu pohanu při kendu tisíckrát… Odfrkl si a zaklepal.
Dveře se otevřely a v nich stál tmavovlasý muž, který mu pokynul, aby šel dál. Hisoka se mimoděk ušklíbl, když si uvědomil zvědavost, která z muže čišela. Nejspíš to bude ještě horší, než jsem myslel, povzdechl si v duchu.
"Mám takový… menší problém," řekl, když se doktor posadil k počítači.
"Jistě… jinak byste tu nebyl." V odpovědi zazněl nádech pobavení. "Mohl bych znát vaše jméno? Jen podle obličeje studenty zatím nerozeznám."
Oslovený se zamračil, ale pak neochotně ucedil: "Kurosaki Hisoka."
" Yoshizumi Hiroya, těší mě," odpověděl doktor, zatímco si v počítači vyhledával Hisokovu kartu. Zato mě ne, zašklebil se Hisoka v duchu.
"Tak co je to, ten 'menší problém'?" obrátil se konečně Hiroya ke svému pacientovi. Tomu lehce zrůžověly tváře, když ze sebe neochotně soukal: "No… vyrážka."
"Vyrážka?" Hiroya mírně pozvedl obočí. "A kde?"
"Záleží na tom?" odsekl Hisoka. "Prostě mi na to něco napište…"
"Rád bych," Hiroya se teď usmál zcela nepokrytě, "ale musím nejdřív vědět, jak ta vyrážka vypadá, abych dokázal rozeznat, co ji asi tak způsobilo…"
Hisoka mu skočil do řeči. "Řekl bych, že to bude ze školní uniformy. Nějaká alergie."
"Stejně se musím podívat," trval na svém doktor.
"Je to… v intimní oblasti," vykrucoval se Hisoka, tváře planoucí.
Hiroyovo obočí tentokrát vylétlo nahoru kosmickou rychlostí a koutky jeho úst také. "Ale… tak z uniformy?"
Hisoka po něm vrhl svůj nejlepší vražedný pohled, který ale bohužel neúčinkoval. Napadlo ho, že kdyby zjistil, že před ním v bílém plášti nestojí člověk, ale démon, ani by ho to nepřekvapilo. "Ale stejně se musíte podívat," řekl dřív, než doktor stačil otevřít ústa.
"Přesně tak."
Následujících několik minut bylo pro Hisoku čiré utrpení. Seděl na posteli, kalhoty stažené, a díval se z okna. Snažil se předstírat, že to, co se tu děje, se ho vůbec netýká, jenže to dost dobře nešlo, když plně vnímal veselí, které z doktora přímo tryskalo. Pořád lepší, než kdyby se to dozvěděl Tsuzuki, opakoval si dokola jako mantru. Ale příliš ho to neuklidňovalo. Při tom, kde se ho doktor dotýkal, to ani nešlo. Proč to sakra trvá tak dlouho? vztekal se v duchu. A někdy v té chvíli si uvědomil, že ty nepříjemné dotyky zase tak nepříjemné nejsou. To byla poslední kapka.
"To by snad stačilo, ne?" řekl, v hlase stejný díl vzteku jako počínající paniky. Rychle vstal a oblékl se.
Hiroya se usmál, ale nic neřekl. Přešel k vitríně u zdi, odemkl a vytáhl odtamtud nějakou krabičku. Z ní odsypal do sáčku několik prášků a dal je rozčilenému Hisokovi. "Jeden každé ráno a večer, před jídlem. Brzy by to mělo zmizet."
Hisoka mu sáček téměř vytrhl z ruky a vyrazil pryč, ale u dveří se zastavil. "Děkuju," řekl neochotně. "A… doufám, že jste diskrétní."
Hiroya odvětil, že samozřejmě, ale říkal to už zavřeným dveřím. Hisoka zmizel, jako kdyby mu za patami hořelo.
* * *

Pro Tsuzukiho se jeho hodiny kenda stávaly noční můrou. Hisoka mu to nijak neusnadňoval, spíše naopak. Neodpustil si žádnou příležitost ho ztrapnit a zesměšnit před vlastními studenty. Proto se Tsuzuki snažil soubojům s ním vyhnout, i když ať bojoval s kým chtěl, nevyvázl z toho jako vítěz. Už se rozčiloval nad vlastní neschopností. Hisoka byl dokonce tak drzý, že mu jednou během hodiny nabídl doučování, za což měl Tsuzuki chuť na něj poslat Suzakiho. Byl o deset let mladší a autorita mu neříkala absolutně nic! Jak s Tsuzukim nikdy žádný shinigami nevydržel, tak měl pocit, že to nyní nevydrží on. Kdyby to bylo možné, nejraději by Kurosakiho Hisoku zabil. Při jejich hodinách si taky dával pozor, aby nebyl zraněn, protože to by ho prozradilo. Nebo Hisoku. Naštěstí si to uvědomoval i on. Ale jinak s ním neměl žádné slitování.
"Tak, rozdělte se do dvojic, budeme trénovat!" rozkázal Tsuzuki coby učitel. Žáci s radostí poslechli. Jediný, kdo zbyl, byl…
"Kurosaki, to nemáte nikoho do páru?" oslovil ho formálně Tsuzuki.
"Ale Tsuzuki, můj partner jsi přece ty," zašklebil se Hisoka a řekl to tak, aby ostatní neslyšeli.
"Co se týče řešení případů, ne kenda!" prsknul vztekle Tsuzuki.
"Nebyls to ty, kdo říkal, že parťáci mají vždy držet při sobě?" připomněl mu Hisoka. Tsuzuki zaúpěl.
"Já snad z tebe půjdu do důchodu," prohlásil Tsuzuki.
"No že na to máš věk," přisvědčil Hisoka. Tsuzuki sice zemřel, když mu bylo šestadvacet, ale na Ministerstvu podsvětí pracoval nejdéle ze všech, patřil tam k nejstarším shinigami.
"Tak, pane Asato?" ještě zlomyslněji se ušklíbl Hisoka.
"Hisoko, jednou tě asi vážně zabiju," zavrčel Tsuzuki naštvaně.
"Obávám se, že to jsi už prošvihl," ucedil kysele Hisoka. Pak rukama pevně uchopil svůj boken a vyrazil vpřed. Boj mezi ním a Tsuzukim netrval moc dlouho. Když se Tsuzuki, za posměšků svých žáků a potlesku určenému Hisokovi, zvedal z prachu, pomyslel si, že to nesmí nechat jenom tak. No počkej, Hisoko… pomyslel si pomstychtivě.
* * *

Snahu zbavit se tenkých provazů vzdal už před hodnou chvílí. Nebylo to nic platné. Jediné, čeho docílil, bylo, že se mu zařezávaly hlouběji a hlouběji do jeho dokonalé pokožky. Také ho bolely nohy, protože musel pořád stát, aby se neoběsil. A navíc měl žízeň. Prostě se celkově cítil příšerně. Na to opravdu nebyl zvyklý.
Najednou se rozsvítil reflektor, který Kaorovi mířil přímo do obličeje. Světlo ho bolestivě uhodilo do očí a nedalo se před ním uhnout.
Ze sebelítosti ho vyrušilo bouchnutí dveří. Pak rázné kroky. Přes prudkou zář neviděl vůbec nic, to byl ale zřejmě záměr.
"Konečně vzhůru," konstatoval tajemný hluboký hlas tiše, když se jeho majitel zastavil. "Omluvte tohle opatření, ale musel jsem si na takovou krásu posvítit." Znělo to spíše výsměšně, než upřímně. Kaoru se urazil.
"Děkuji za kompliment," pronesl ironicky. "Bylo by od vás velmi laskavé, kdybyste mě odvázal. Ne že by to tady bylo nepohodlné, ale potřeboval bych se poškrábat na nose."
"Je mi líto, ale nevyhovím vám. Pokud však jde o váš nosánek, rád se o něj postarám sám."
"Zajímavá nabídka, rozhodně si to promyslím," odsekl Kaoru. Už ho ty bezcílné řeči přestávaly bavit. Celé tělo ho bolelo. "Tak co se mnou uděláte? Zabijete mě? Nebo mě nejprve budete mučit? Měl bych se bát?" zeptal se a ironicky se ušklíbl. Chvíli bylo ticho, a pak se mu ozval tichý hlas přímo za hlavou.
"To se ještě uvidí. Prozatím se bát nemusíte."
Kaoru ucítil na tváři dotek jemného hedvábí, které mu po chvilce spočinulo na očích. Ten něžný dotek ostře kontrastoval s bolestivě se zařezávajícími provazy a vnášel do jeho situace ještě více zmatku.
"Oh, jak romantické," odfrkl si, ale nedostalo se mu žádné odpovědi. Prsty, které dotáhly uzel na šátku, se od jeho hlavy nevzdálily, ale prohrábly se jemnými vlasy a sklouzly na krk. Když pokračovaly níž, Kaorovi naskočila husí kůže. Došlo mu, co má jeho únosce nejspíše v plánu, a radost z toho neměl. Když ucítil, jak mu cizí ruka zajela pod kalhoty, aby sevřela jednu z jeho půlek, vztekle zavrčel.
To už ucítil druhou ruku na břiše, aby se v příští chvíli posunula o kousek níž a obratnými prsty rozepla knoflík jeho kalhot a následně i zip. Kaoru sebou zazmítal, ale moc prostoru k pohybu neměl.
"Nechte toho," zavrčel. "Okamžitě s tím přestaňte. Budete litovat!" Jedinou odpovědí mu bylo tiché uchechtnutí, když jeho kalhoty sklouzly k zemi.
Po příliš krátké chvilce ucítil dotek tam, kde se ho ještě nikdo kromě něj nedotýkal. Zakryté oči ještě umocňovaly jeho vnímání. Bránil se tomu, ale neznámé doteky mu byly hodně příjemné. Dokonce tak, že se bezděčně odtáhl od podložky, ke které byl uvázaný, aby se mohl více přitisknout... Pak se najednou zarazil, když si uvědomil, o čem přemýšlí.
Udělalo se mu ze sebe samého špatně. Vzrušoval ho člověk, který se ho chystal znásilnit? Kde nechal svoji hrdost? Jeho mysl znovu ovládlo znechucení. Ale ať se snažil, jak chtěl, pohyby cizí ruky byly stále rychlejší a intenzivnější a jeho vědomí se obalovalo hustou mlhou, která vytlačovala všechny ostatní myšlenky a pocity. Ač nechtěl, po chvíli se už opět neovládal. Jediné, k čemu se zmohl, bylo tiché sténání a nepatrné pohyby pánví.
"Ty parchante!" ulevil si šeptem, když skropil podlahu pod svýma nohama.
Po tomto zážitku se nějakou dobu vzpamatovával. Cítil se poníženě, hlavně kvůli tomu, jak reagoval. Pokusil se nasadit kamenný výraz, aby napravil své chování.
"Bavil jste se?" ozval se pobavený hlas u jeho ucha. Kaoru ho ignoroval, ani ho nenapadlo odpovědět.
"Ale ale, snad jste se neurazil. Neříkejte, že se vám to nelíbilo. Nevěřil bych vám to."
"Naopak. Být unesen a znásilněn byl odjakživa můj tajný sen."
"Výborně," uslyšel zašeptání, tentokrát se však ozvalo odspodu. Kaoru ztuhnul, když si uvědomil, kde se jeho věznitel nachází. Byl ve své nahotě zcela odhalen neznámému únosci, který se usídlil na zemi, s obličejem před jeho klínem. Kdyby mohl, překřížil by nohy, ale provazy ho držely pevně.
"Můžu to udělat kdykoli znovu a stejně se mi vždy podvolíte. Líbí se vám to."
Kaoru se neubránil hlasitému vzdechu, když jeho mužství pohltilo horké vlhko. Okamžitě byl znovu v pozoru. Tentokrát si ani nestihl uvědomit, že by měl protestovat, když ucítil ostré bodnutí na vnitřní straně stehna. Naposledy ho obkroužil mrštný jazyk a pak už cítil pouze chlad a zmatek.
Jak tam tak stál, svlečený a napůl vzrušený, ale konečně sám, nedokázal vůbec přemýšlet. Myšlenky mu neovladatelně vířily hlavou a občas pocítil bodnutí výčitek. Neměl však na to moc času. I přes to, že měl zavázané oči, pocítil, že reflektor zhasnul. Poté se k němu přitisklo cizí tělo a něčí ruce rozvázaly uzel a sundaly šátek z jeho hlavy. Když pak po nějaké době přivykl šeru, spatřil muže s platinovými vlasy, jak si ho prohlíží.
"Dnes mám šťastný den. Zdá se, že si vás tady nějakou dobu nechám," pronesl konečně. Kaoru se zamračil.
"Jsem skutečně potěšen," odpověděl ironicky a odvrátil pohled.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Morgana Ehran Morgana Ehran | 29. května 2008 v 20:25 | Reagovat

super! zase jsem se pobavila, jako když tato kapča vznikala... jsem stejně nadšená, ne-li víc:)

"Naopak. Být unesen a znásilněn byl odjakživa můj tajný sen." - tohle je nejlepší hláška povídky a jedna z mých nejoblíbenějších:D skvělé, warr, All.

2 Soki Soki | 29. května 2008 v 20:52 | Reagovat

Já chci další :D Hrozně moooc sem se nasmála, některý hlášky byly vážně mazácký ^^ Prostě perfekt dámy :o)

3 Yumi Yumi | 30. května 2008 v 21:09 | Reagovat

Skvělý, už sem se nemphla dočkat:) Tuhle povídku mám den ode dne radši!!!!!

4 Sia Sia | E-mail | 30. května 2008 v 23:37 | Reagovat

Sice jsem slíbila o něco duchaplnější komentář, ale po přečtení všech 4 kapitol najednou mě nenapadá nic jinýho než populární výkřik Dalšííí XD! Takže ano, je to skvělý, a to nejenom proto, že tam má můj favorit spousty prostoru (řeč je překvapivě o Murakim XD...).

5 warrion warrion | Web | 30. května 2008 v 23:48 | Reagovat

heh, Sio... mno, Muraki tam má fakt prostor rozsahu menšího vesmíru. Bude se ti to líbit XD

6 Melodye Melodye | Web | 31. května 2008 v 16:21 | Reagovat

Skvělá kapitola :) tak jako ostatní předtím :D:D chudinka Kaoru... takhle ho týrat... Muraki slizoun jeden...

7 Blanch Blanch | 31. května 2008 v 18:56 | Reagovat

Nemožné... žádné řádné násilí ani znásilnění(teda v rámci možností, tohle je jemného rázu)? Holky, měknete! :)

warr které scény teda píšeš ty, když nemáš ráda psaní pwp? Vždyť to je skoro celé o pwp...nepovídej, že sis k tomu nepřidala ani čárku :)

"Hisoko, jednou tě asi vážně zabiju," zavrčel Tsuzuki naštvaně.

"Obávám se, že to jsi už prošvihl," ucedil kysele Hisoka. (to mě dost pobavilo) :))

A taky scéna s vyrážkou :) no a ten konec, nemusím podotýkat jako správný úchyl, že jo :)

Neuvažujete teda ještě o tom KKM? :)) *háže psí očka* :)

Nebo na Junjou romantica :)

Jinak... nechtělo by se vám sem dávat obrázky těch postav z GH? Já se v těch bishících nevyznám, mně se líbil jen Kazuki, tak toho si pamatuju, pak Keita znám, ale ten zbytek už jen podle vzhledu, nikoliv jména.. nebylo by to špatné, mám v tom zmatek...

8 warrion warrion | Web | 31. května 2008 v 19:21 | Reagovat

Blanch, já psala třeba tu scénu s vyrážkou XD

a obrázky jsou v galerii, hezky přehledně pojmenované... stačí kliknout ;)

9 Yumi Yumi | 5. června 2008 v 21:19 | Reagovat

prosím, prosím další kapitolku nebo si z toho čekání hodim mašli:-(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama